Sahara

"Příběh z pouště"

Slunce je rozžhavené a písek na zemi také. Vše splývá v jednu žlutou barvu, která v různých odstínech zaplňuje všechno kolem. Písek, písek…, v milionech tvarů, zakulacených i ostrých. Místy vykukují skály, též obalené nafoukaným pískem. Vysoké duny písku tvoří úzký kaňon, kterým právě prochází karavana.
Vpředu jedou ozbrojení muži a včele vůdce karavany, který ji převádí přes poušť. Zná cestu a ostražitě postupuje krok za krokem. Za ozbrojeným doprovodem na koních, je vedeno mnoho velbloudů, naložených nákladem. Od vody a potravin, potřebných věcí na cestu, nesou ještě mnoho truhel plných bohatství. Truhly jsou naplněny drahokamy a zlatem. Ozbrojení muži lemují průvod i po stranách. Dále jde v karavaně stádo arabských koní, jejichž nádherná, většinou černá těla se lesknou na slunci. Jsou neosedlaní, jen s drahými a drahokamy vykládanými ohlávkami, přivázaní k sobě.
Za koňmi kráčí obrovský bílý velbloud. Je téměř o polovinu větší než ostatní velbloudi. Nádherné, drahými látkami a démanty zdobené sedátko se tyčí vysoko nad karavanou. A tam, vysoko, vysoko, sedí mladičká žena. Její roucho je bílé, lemované zlatým vyšíváním, dlouhé vlasy jí splývají až skoro k pasu. Jsou vlnité od splétaných copánků, světlé, skoro bílé. Tenká zlatá čelenka s rubínem uprostřed se leskne na slunci. Přes ramena má přehozený bledě modrý plášť s velkou kapucou, upevněný na ramenou. Na uších má princezna velké perleťové náušnice, ve tvaru slzy…
Za princeznou jdou velbloudi s ženským doprovodem. Vezou truhly s oblečením a vše potřebné pro princeznu.
Karavanu uzavírají opět vojáci na koních, střežící celý průvod a sledující každý pohyb na nekonečném písku.
Zvláštní průvod. Stejně zvláštní jako důvod celé výpravy.
Princezna Dina upřeně hledí do dálky. Její pohled je odhodlaný a jasný, při bližším zkoumání ale skrývá hluboký smutek. Smutek, který je nekonečný a neodvolatelný, bez jakékoli naděje na cokoli… Přesto se princezna tolik snaží, aby o něm nikdo nevěděl.
Dina vyrostla jako jediná dcera jednoho z velkých perských králů, krále Ura. Otec ji miloval a dával ji vše. Přál si syna a tak ji jako syna vychovával. Uměla zacházet se zbraněmi, milovala a dobře ovládala koně. Otec ji daroval stádo nádherných arabských hřebců, které uměla vychovat, a ti šli teď s ní.
V době, kdy Dina vyrostla v krásnou mladou ženu, postihla jejich zemi velká neúroda. Lidé umírali hlady, země sténala.
Král byl zoufalý. Zemi napadaly kočovné kmeny a vybíjely obyvatelstvo. Nemohl se bránit. Nejhorší byl vpád egyptského krále, který nejvíce zpustošil zemi. Otec Diny se snažil vyjednávat. Chtěl zachránit svoji zemi.
Dobrá tedy, egyptský král nabídl příměří, jídlo a ochranu. Ale za velké výkupné. Chtěl královu dceru Dinu. A co hůře, chtěl ji obětovat bohu Atimonovi, bohu lepších časů...
Bylo to největší ponížení pro krále Ura, jakého se mu mohlo dostat.
Otec král ale na příměří přistoupil. Ve svém zoufalství a snaze zachránit zemi, způsobil si zoufalství ještě větší...
Princezna Dina svého otce nezklamala. Byla statečná a přijala svůj úkol. Když to pomůže otci a našim lidem… tišila svoji bolest nadějí. Ale někde v hloubi své statečné duše věděla, že tohle je ve skutečnosti zachránit nemůže. Tušila, že bolest, nemůže přinést nic dalšího, než ještě větší bolest. Ale otec dal slovo. A ona zase dala slovo svému drahému otci.
Bílý velbloud hrdě kráčel vpřed jejímu smutnému cíli a princezna Dina se zatnutými rty hleděla do dálky před sebou. Ještě pár dnů zbývalo, než dojdou na konec pouště. Na pobřeží na ně měl čekat posel egyptského krále a měl doprovodit princeznu Dinu.
Dina se nerada loučila se svým životem, ale nechtěla si připustit jakékoli myšlenky smutku. Bojovala se svými pocity, ale jen navenek. Dobře věděla o svém zoufalství a v těch nejtajnějších chvílích dovolovala myšlenkám zabloudit… Kam? Možná, že tam někde, v tom rozpáleném písku, možná že tam by raději ukončila svůj život... Anebo možná… slyšela kdysi o zvláštních obyvatelích pouště, o bájných a divokých mužích, žijících v podzemních komnatách, vyzdobených velkým bohatstvím. Ano, Tuarégové se jim říkalo, ale nikdo je vlastně neznal. Jen občas, když nějaká karavana zahynula, svedlo se to na ně, nebo naopak, byla-li některá karavana prazvláštním způsobem zachráněna, říkalo se, že jim pomohli muži z pouště. S nikým se nikdy nebavili. Žili svůj vlastní svobodný život nezávislý na komkoli a čemkoli z venku, neboť v podmínkách pouště, která byla jejich domovem, nikdo jiný nepřežil.
A tak Dina, zatímco se její karavana přibližovala k místu setkání s egyptskými posly, vypouštěla své skrývané myšlenky do ovzduší a vzduch pouště třepotající se horkem, nesl je dál a dál.
Muži pouště byli velmi naladění na každé pohnutí písku. Vnímali všechny zprávy a dokázali je přijímat a přečíst. Skoro nemluvili, ale věděli o všem. Stejně tak věděli o výpravě princezny Diny, ale zatím nikdo z nich neměl dojem, že by se jich týkala.
Jeden z těchto mužů, Fatum, černých úzkých očí, vracel se ze své cesty pouští. Projížděl se svým koněm právě kaňonem, kde před pár hodinami prošla karavana s Dinou. Kůň trochu zafrkal, Fatum se sklonil ke stopám v písku a četl příběh... Chvíli zůstal stát, jakoby nechával na sebe působit všechnu tu energii, která zůstala po karavaně, trochu zvedl obočí a pohlédl směrem, kterým odešla karavana. Chvíli nasával vzduch, pak otočil koně a pomalu, jemně bystříc kolem, vydal se za Dininou karavanou. Znal zákony pouště. Znal zákony mužů pouště. A zaslechl volání... A to je třeba poslechnout...
Blížil se večer. Bojovníci doprovázející Dinu zastavili. Ženy rozdělávali oheň a začali připravovat jídlo. Dina se procházela kolem svých koní a hleděla do pouště. Věděla, že poušť je pro ni v současné době jediné místo k žití, protože kdyby se rozhodla příčit se svému osudu, nemůže dopředu ani zpět. Otec by ji musel vrátit egyptskému králi a egyptský král by ji obětoval bohu Atimonovi.
Jak tak Dina stála stranou od svých lidí a přemýšlela o svém osudu, uvědomovala si, jak málo času života jí zbývá. Za dva dny měli s karavanou dorazit na pobřeží. Najednou zavál vítr. Zvedl se malý obláček písku a zatočil se v malém víru. Dině spadl plášť s ramen. Cosi ji najednou nutilo otočit hlavu na druhou stranu a zahledět se do pouště. Její zrak se zastavil u malého skalnatého převisu. Nutilo ji to pozorovat to místo. Najednou zachytila pohyb. Znovu zavál vítr. Cítila silné brnění na tváři, jako by se jí do tváře opíralo slunce. Jenže slunce již zapadalo a síla jeho paprsků byla slabá. Dina měla velmi zvláštní pocit...
Ano, teď to uviděla jasně. U skály zahlédla postavu. Byla to postava muže v černém plášti. Stála vzpřímená a zahalený muž hleděl směrem k ní. Kolem hlavy i těla měl omotaný černý šátek. Stál bez hnutí a pozoroval ji.
Dina se lekla. V první chvíli chtěla zavolat stráže, ale něco ji zadrželo. Znovu pohlédla na postavu. Muž stál nehnutě dál a snad až k ní se vznášel klid, který vyzařoval. Muž z pouště... Ano... Zaslechl volání. Znal zákony pouště a poslouchal je.
Dina nevěděla, co má dělat. Tolik se bála udělat cokoli. Neznala muže, nevěděla, jaké má úmysly, ale zároveň ho nechtěla prozradit strážím. Otočila se a pomalu se vracela ke svým ženám. Večeře byla již připravená a tak si sedla a dala se do jídla. Seděla zády k tomu místu, ale cítila silný tlak zezadu na krk, ale raději se neohlédla. Po večeři se zase trochu zvedal vítr. Dina vstala a šla zkontrolovat svoje koně. Hřebci byli vzrušení, nasávali vzduch. Najednou ho opět uviděla. Vlastně jen jeho oči. Byly černé a úzké, upřené na ni. Stál opřený o uschlý strom a tak jak přicházela noc, byly jeho oči ještě výraznější.
Tentokrát si dodala odvahy a podívala se do těch očí. Muž hleděl přímo na ni, jeho pohled se ani trochu nepohnul. Byl klidný, čekal... Na co? Znal zákony pouště... Uslyšel přeci volání...
Dina se odvrátila. Najednou jako bleskem projel jejím mozkem ten nejhrůznější obraz jejího života. Představila si, jak přichází chvíle, kdy má být obětována bohu Atimonovi. Polil ji horký pot a znovu pohlédla na čekajícího muže. K jejímu překvapení, snad sotva znatelně pokynul hlavou. Trochu poodhrnul šátek. Možná, ale jen možná, se i nepatrně pousmál.
Nemělo smysl mluvit. Stejně by jí nerozuměl a ještě by je někdo mohl uslyšet. Jak ráda by se Dina zeptala... Na co? Vlastně ani nevěděla. Jak žije ten člověk? Je to divoch, který si ji hodlá upéct, nebo si z ní udělat otrokyni? Co může od něho čekat? Černé oči se trochu zasmály. Snad tomu, co ji právě napadlo... Ke svému úžasu nabyla dojmu, že tenhle muž ji pravděpodobně rozumí. Udiveně na něho pohlédla. Černé oči opět přikývly.
Ano, je to tak, ví, co si myslím, uvědomila si Dina. Nevěděla, zda je tomu ráda, či nikoli. Černý muž pokrčil rameny...
Náhle ale zvážněl. Jeho oči se ještě více zúžily. Pevně pohlédl na Dinu a pak upřel zrak ke koním. Očima našel jejího nejmilejšího a nejkrásnějšího hřebce a pokynul hlavou směrem k němu. Dina byla jako ve snu. Nic nechápala, tedy alespoň si myslela, že nechápe. Ale ve skutečnosti udělala několik kroků ke svému koni. Kůň Saltim ji okamžitě zpozoroval. Sledoval bystře každý její krok. Odvázala jej. Kůň šel poslušně za ní. Stráže sledovaly princeznu zpovzdálí, ale nic je neupoutalo, neboť jejich paní se často zabývala se svými koňmi. Černé oči muže z pouště se zahleděly na vyšívané deky na koně. Dina už začínala chápat. Ten muž prostě chce, aby osedlala svého koně.
Fatum čekal. Jen tak, v naprostém klidu, smířený se vším co mohlo přijít a snad i na vše dokonale připravený. Dina neměla odvahu přemýšlet o ničem dalším, její vize konce jejího života byla tak intenzivní, že pochopila, že jediný okamžik, který má smysl, je právě teď. Přesto se ale nemohla odtrhnout od svého stáda koní, od svých truhlic plných drahokamů a zlata, od toho všeho jediného a posledního, co nyní ještě měla. Muže z pouště tohle všechno zjevně nezajímalo. Pokynul jí, aby vykročila. Vzala vyšívanou deku na Saltima a podala ji černému muži. Zmizel s ní ve tmě. Tak a teď. Tahle jediná chvíle je rozhodnutí, které zvrátí vše, co bylo připravováno. Dina se rozhoduje odejít, neznámo kam a neznámo s kým. Tahle jediná chvíle může být všechno co má, jediná její naděje. Ale vzhledem k tomu, že jinde čeká smrt, už se nerozmýšlela. Dina měla najednou pocit, že se setkala s jiným světem, s nějak zvláštně opravdovým světem, se světem svobody a pravdy, se světem jednoduchosti a přímosti, se světem... Co když se ale plete? Co když je to jen pouhý blud a harašení v její ubohé hlavě? Udělala pár kroků do tmy. Kůň šel vedle ní. Byl naprosto klidný, což princeznu překvapovalo. Což tenhle, téměř polodivoký mladý kůň klidně odchází od svého stáda? Byla stále udivenější, když ze tmy se vymrštila ruka a hodila deku na hřbet koně. Černý muž chytil princeznu v pase a posadil ji na koně. Kůň se ani nehnul. Vše bylo jak kouzelné. Vedl pak tichounce koně pískem i s nákladem. Dina se už neohlédla. Došli ke skále, kde poprvé zahlédla vlající černý plášť. Za skalním převisem stál Tuaregův kůň, připraven nést svého pána. Muž se na něho vyhoupl, zamlaskal na Saltima a už se rozběhli potemnělou pouští. Muž z pouště. Znal zákony pouště a poslouchal je...
Už byli dost daleko, že Dina neviděla ani ohně z jejich tábora, když k nim dolehl zmatený povyk, výkřiky mužů a žen a řehtání koní. Asi hledali princeznu…, ale tu už nikdy nemohli najít.
Klusali bok po boku vedle sebe. Tuaregův kůň vedl Saltima. Vše probíhalo bez jediného slova a Dina byla udivená, jak málo se o ni muž z pouště stará. Vlastně si uvědomila, že ho ještě neslyšela promluvit. Mluví vůbec? Napadlo ji. Fatumův kůň běžel nyní o polovinu koňské délky před Saltimem. Princezna přemýšlela dál. Má muž nějaké jméno? Musí mít přeci jméno… Muž se otočil. Jeho oči zasvítily do tmy. Trochu zvolnil, snad se usmál a naprosto zřetelně vyslovil: „Fatum“ a ukázal na sebe. Znovu přidal. Dina to nechápala. Má snad oči i vzadu, ten člověk, nebo jestli je to člověk, ten Fatum…, brumlala si.
Byla teď v jeho moci. Nevěděla nic a nic neměla, mimo pár hadříků, které měla na sobě a pár náramků, náušnice slzy, čelenku a zlatý opasek. Jenže to v poušti nebylo důležité. Začínalo být chladno. Trochu se zvedal vítr. Kam asi jedou? Co ji asi čeká? Jsou tady i jiní lidé? To všechno byly otázky, které se jí honily hlavou. Fatum nereagoval. Jen pohlédl na nebe a trochu ještě zrychlil...
Najednou Dina zahlédla tmavou masu před sebou. Zastavili. Před nimi se tyčila ostrá skála. Fatum sesedl z koně. Přikrčil se a odhrábl na zemi trochu písku. Něco kovově zazvonilo. Fatum posunul něco velmi těžkého. Na zemi, hned vedle skály se objevil otvor. Byl dost velký, aby jím mohl projít člověk. Zezdola sem pronikalo světlo. Dině se zatajil dech. Ve slabém světle zahlédla hrubě tesané kamenné schody, které vedly dolů, kamsi pod velikou skálu.
Muž z pouště se otočil na princeznu a pokynul jí, aby slezla z koně. Pak, jasným a výmluvným gestem ji poslal po schodech dolů. Poslušně udělala pár kroků dolů. A najednou… znovu se ozvalo kovové zazvonění. Poklop nad její hlavou se zavřel.
Tak a je to. Naplnily se její pochybnosti? Dina zůstala stát na schodech se zatajeným dechem. Co se teď stane? Nemohla nic dělat, jen jít dál. Opatrně sestupovala po kamenných schodech do prostoru pod sebou. Najednou se jí rozbušilo srdce. Otevřel se před ní obrovský sál, vytesaný do skály, na stěnách byly malby a uprostřed obrovský, dlouhý kamenný stůl. Kolem dokola byly bambusové židle, potažené kůžemi. Na stole bylo hliněné nádobí a mísy vykládané drahými kameny. Na stěnách a kolem stolu hořely louče a stůl byl plný jídla. Jídlo bylo skromné, jakási kaše a různé druhy placek…, v nádobách čerstvá voda.
Dina sotva dýchala. Pozorovala tenhle zvláštní obraz, hluboko uložený pod tím vším nekonečným pískem. V místnosti bylo ticho, že by se dalo krájet. Nebylo tam denní světlo, a přesto tam byl příjemně svěží vzduch. Najednou se ozvaly kroky a za chvilku další a další. Rychle cupitaly po kamenné podlaze. Do místnosti vešly tři ženy. Měly dlouhé vlasy a ve vlasech čelenky. Dlouhé sukně jim sahaly skoro na zem, ale když udělaly krok, viděla Dina, že jsou to vlastně kalhoty. Přes prsa měly barevné látky, které vlály za nimi. Byly krásné… Všechny tři. Vlasy měly černé jako uhel.
Všechny tři, jakoby naráz se otočily na princeznu. Všechny tři, jakoby naráz se usmály. Nebyly vůbec překvapené. Jejich oči byly přátelské a vlídné. Již o Dině dávno věděly.
Byly to ženy Tuaregů. Dorozumívaly se se svými muži i mezi sebou výhradně mimosmyslovým vnímáním, zachytávaly zprávy letící vzduchem a stejně tak své posílaly. Byla to nejrychlejší komunikace na světě. Pevné a jasné zákony pouště dávaly jejich životu jednoznačný řád a pocit bezpečí a srozumitelnosti. Při respektování zákonů pouště byl život jednoduchý a snadný. Jejich bezprostřední okolí nebylo zahlceno žádnými dalšími informacemi, které by je rušily a odváděly, byly naladěny jedna na druhou a jejich myšlenky byly jasné a přímé.
Ženy věděly, že Dina má strach a také dobře věděly, proč k nim přichází. Znaly volbu, kterou si zvolila. Život, ať bude jakýkoli. Vážily si její odvahy.
Tauregové milovali svobodu a neměli rádi zbytečné umírání. Ctili a chránili život. A když už jednou zaslechli její volání, svoje rozhodnutí pomoci jí, neměnili.
Jedna žena, ve fialovém obleku se jí představila jako Sára. Žena ve žluté látce byla Aga a poslední v trojici byla Rika. Ta byla v bílém. Sára se usmála a podala princezně misku s vodou, aby se omyla. Později ji pozvaly ke stolu.
Vše se dělo mlčky. Ženy se na sebe dívaly, usmívaly se, byly zamyšlené, ale ať se tvářily jakkoli, pozorovala Dina u všech třech stejnou věc. Nikdy to ještě s žádnými lidmi necítila a nezažila. Ženy byly zvláštním způsobem otevřené, přátelské, ale zároveň zahleděné do sebe a oddělené. Byly pevné jako skála a zároveň křehké jako motýlí křídla. Byly laskavé a přesto ne přelaskavé, byly usměvavé, a přesto uměly být i smutné, byly skromné a prosté, přesto však oplývaly nekonečným bohatstvím, snad největším na planetě Zemi.
Dina byla fascinovaná těmi ženami. Byly tak nádherné a tak obyčejné. O ničem nepochybovaly a na nic se jí nevyptávaly. Začínala chápat zákony těchto lidí. Zaplavila ji vlna dojetí a slzy jí vstoupily do očí. Sára, Aga i Rika to uviděly a vzaly ji za ruce. Později vedla Aga Dinu dlouhou chodbou až do malé místnosti, kde bylo lůžko vystlané kůžemi a drahými látkami. Pochopila, že zde bude přebývat. Na loži bylo připraveno bledě modré oblečení pro Dinu...
Ženy odešly za svojí prací. Dina se převlékla a ...začalo pak předlouhé období poznávání zákonů života těchto lidí, lidí pouště... Nebylo to ale vůbec jednoduché. Ale cesta zpět neexistovala.
Zpočátku si Dina připadala sama. Sama samotinká na tomto světě, světě plném písku. Nebylo s kým mluvit, lidé se v kamenném sále střídali. Přicházeli i muži, najedli se a šli zase dál. Muži byly vždy v černém, venku na poušti měli zakrytý obličej a koukaly jim jen oči. Doma odkládali látku z obličeje i z hlavy. Vypadalo to, že se tam nic neděje, že neprobíhá žádný život, neboť lidé spolu nahlas téměř nemluvili, ale Dina tušila, že tomu tak asi není..
Jednoho dne se přistihla, že myslí na Fatuma. Proč se ještě neobjevil ten muž z pouště, její tajemný záchrance, který zaslechl její volání? Kam se poděl od chvíle, co ji odvedl sem, do jejich nádherného, drahých kamenů plného a přesto prostého sídla? Pocítila zvláštní vzrušení na svém těle a ve svém srdci touhu poznat toho muže. Došlo jí, že vlastně na něho čeká od samého začátku, ale uvědomila si to až teprve nyní. Od chvíle, co odešla od své karavany, uplynulo třicet dní. Dina se zahleděla před sebe. Představila si jeho oči, jak se na ni dívají. Tolik by ho chtěla vidět...
Prošla dlouhou chodbou do velké kuchyně, kde pomáhala připravovat pokrmy. Nejen ona, každý tam občas pomáhal. Zatím nepochopila systém, podle jakého tu jednotliví lidé pracovali, ale určitě nějaký existoval. Stále viděla před sebou ty tmavé a úzké oči...
Za nějakou chvíli došla do společné velké jídelny s kamenným stolem. Najednou se ozval kovový zvuk. Po hrubých kamenných schodech sestupoval muž v černém. Téměř neslyšeně stanul před Dinou. Známé oči, sotva znatelný úsměv. Dina téměř nedýchala...
Snad zázrak, bylo první, co ji napadlo, když uviděla Fatuma. Jenže..., co teď? Zadívala se do černých očí. Dovolila si chvíli zůstat a pocítila zvláštní mrazení v zádech. Ty oči měly otázku... Podivila se...Oči se usmály. Jsem tady, řekly... Dina se chvíli vykrucovala. Oči se zamračily. Ach ano, chtěla jsem tě vidět, řekla těm očím. A černé oči odpověděly, já vím... A tak to šlo dál a dál... Měla v tom ale zmatek..., možná řekla víc, než sama sobě přiznala...
Dina měla modré oči, kulaté a veliké. Byly najednou ještě větší. Ach ano, pochopila. Myšlenka, ano jasná myšlenka..., už věděla, proč Fatum přišel. Stejně jako před třiceti dny. Volala ho. A on ji uslyšel. Její volání se neslo nad horkým pískem a Fatum je zachytil. Muž z pouště. Znal a ctil zákony pouště...
Šli spolu dál dlouhou kamennou chodbou. Někdo jim podal vodu. Došli až k Dininu loži. Fatum si sundal černý turban. Jeho dlouhé černé vlasy se zaleskly v paprsku slunce, který sem pronikal. Otočil se na Dinu. Vzal ji za ruku, usmál se... Jemně se dotkl jejího modrého šátku a políbil ji na rameno, které svítilo pod látkou. Dina se nechávala unášet na vlnách tohoto sladkého příběhu a poddávala se nabídkám černých očí. Bylo krásné být spolu a rozumět každé myšlence. Fatum ji držel v objetí, hladil ji a sledoval všechna její sdělení...
Najednou se ale něco stalo. Dinu přepadly pochybnosti... Vždyť neznám toho člověka..., nikdy jsme spolu nemluvili..., nevím kdo je... a tak nějak, jak se přemýšlelo v její zemi. Fatum čekal. Byl muž pouště a znal zákony. Nikdo a nikdy tady nedělal nic proti vůli někoho. Myšlenky všech byly jasné a přímé. A pokud šlo o lásku? Muži a ženy si byli rovni... Měli stejná práva a rovnocenný hlas.
Fatum stále držel Dinu v objetí, ale... znal zákony. Pohladil ji po vlasech a čekal. Dina byla zmatená. Tolik chtěla, aby její zmatek vyřešil za ni a naléhal tak, jak bylo zvykem v jejich zemi. V jejich zemi, kde ženy byly majetkem a neměly žádný hlas. Ale tady? Tady platily zákony pouště...
Čekala, že se bude zlobit. Nic takového se ale nestalo. Místo toho za chvilku vstal a vybídl ji, aby ho následovala. Znovu prošli velkým kamenným sálem a vyšli po kamenných schodech. K velkému princezninu překvapení stál venku na písku Tuaregův kůň a s ním její Saltim. Vesele na ni zařehtal. Sedli na koně a jeli... Kam? Už si zvykla... Ještě jí nedocházelo, že kdyby chtěla, mohla by se to dozvědět.
Jeli asi hodinu pouští. Dina zaslechla řehtání koní. Proti nim se objevili dva muži a za sebou vedli její arabské koně.
Byla šťastná. Milovala ta zvířata…, ale zároveň v její hlavě vyvstala otázka. Ano, pomalu přemýšlela…, její koně zůstali přeci s karavanou??? To znamená…, co to vlastně znamená? Obrátila se s otázkou ve tváři na Fatuma. Fatum byl nadšen tou komunikací a ochotně Dině vše vysvětlil. Neřekl samozřejmě ani slovo… Trochu ji to popudilo. Černé oči na ni nechápavě hleděly.
Aha, napadlo ji najednou, tu noc, co odešla od svých lidí, byla písečná bouře… Fatum kývl hlavou. Aha, začínala všechno chápat Dina. Rozčilovalo ji, že s Fatumem nemůže mluvit, ale zároveň jí cosi docházelo. Netýkalo se to ani tak její karavany, ale spíše momentální chvíle. Tak ráda by si o všem promluvila. Jenže to bylo nemožné… Rozvíjela tedy svoji myšlenku o písečné bouři. Že by koně utekli? Že by je dokonce pustili, aby se o ně nemusili starat?
Fatum pobídl koně a vyzval Dinu, aby ho následovala. Jeli dál a dál, tím nekonečným pískem, neznámým a nepřívětivým žlutým prostorem. Stále více si ale všímala s jakou jistotou a dokonalostí se pohybuje její průvodce v těchto končinách. Stále více si všímala dokonalého naladění a klidu, který vyzařoval a najednou, přesto, že nemluvili, cítila velkou blízkost a vnímala příjemný pocit z jeho přítomnosti. Jejich koně šli těsně vedle sebe. Mohla se ho i dotknout. Fatum na ni pohlédl. Usmál se a objal ji pohledem… Znal zákony pouště. Znal svůj úkol. Věděl, že, co mu poušť dala, je jeho cesta. Nepříčil se ničemu. Celý jeho život řídila poušť a to byl ten nejsrozumitelnější zákon v jeho životě. I Dinu mu dala poušť a proto věděl, že vše je v pořádku. Jen čekal, až to bude vědět i ona.
Najednou se před nimi objevila menší skála. Za skálou bylo vidět něco nazelenalého. Fatum tam zamířil. Když přijeli blíž, s překvapením Dina zjistila, že z písku vyrůstá v tomto místě zelená vegetace, několik palem, kaktusů a další rostlinstvo. Vše nasvědčovalo tomu, že v tomto místě se nachází pramen. Pod palmami bylo příjemné posezení. Zastavili a slezli z koní. Fatum je přivedl k pramenu, kde byla velká kamenná káď, a dal koním napít. Pak pili i oni dva.
Dina se zastavila a zahleděla se do pouště. Najednou pocítila něco, co nikdy dříve ještě nezažila. V její duši se najednou rozhostil klid. Tohle místo jí připadalo nádherné a měla dojem, že se zastavil čas. Nic neexistovalo a zároveň existovalo všechno. Rozpálený písek, tetelící se vzduch horkem, to vše byla přítomná chvíle, která snad nikdy už neměla skončit. Žádný problém neexistoval, nikdy vlastně neexistoval. Vnímala jen hloubku nekonečného bytí a fascinující důsledek svého rozhodnutí žít… Ano, žít...
Najednou se vše zjemnilo. Intenzivní pocit a chuť otočit se okamžitě poslechla. Fatum byl otočen k ní a hleděl na ni. Uviděla jeho oči. Dina měla pocit, že tohohle člověka už zná odjaktěživa. Její duše promluvila a Dina ji konečně poslouchala. Všechna spojení se obnovila. Nebylo žádných otázek. Proud energie mezi nimi plynule proudil a vnímala všechny odpovědi…
Zaplavil ji pocit nekonečného štěstí. Snad ani nešlo o konkrétní spojení s Fatumem, ale s životem. S opravdovým a skutečným životem, který vždy cítila, že existuje, ale v bolestech běžných dnů, nemohla ho nikdy najít. Fatum udělal krok k ní. Vzal ji za ruku a vedl ji ke skále. Dina kráčela vedle Fatuma a plně vnímala přítomnou chvíli. Ve skále zahlédla otvor…, v otvoru byla dvířka. To je zvláštní, prolétlo ji hlavou, již kolem skály jednou šla, ale ani otvoru a ani dvířek si nevšimla…
Vešli dovnitř. Objevila se prostorná místnost s krbem a otevřeným ohništěm, na stěně bylo pověšené železné a měděné nádobí. Velká konvice na čaj stála na ohništi. Dina se rozhlížela po místnosti. Zachytila Fatumův pohled a následovala jej. Vykročila do prostoru, kde se místnost zužovala. Byla tam úzká chodbička, která se znovu rozšiřovala v další prostor. Šla dál. Objevila se další místnost. Dině se zatajil dech. Všude byly rozložené různobarevné látky, nejvíce bledě modrá. Nádherné zdobené lože bylo v rohu místnosti. Kolem byly rozestavěné vykládané truhly, všech možných tvarů a velikostí. Některé byly vykládané drahými kameny, slonovinou a vonnými dřevy. Dina znala ty truhly…
A pak? Už znala zákony pouště. A ty byly nade vším… Bylo nevyhnutelné přijímat dary pouště. Poušť jí vrátila její truhly a také jí dala Fatuma.
A tak začal Dinin opravdový život. Život, ve kterém se nedovolovalo lhát ani předstírat, ve kterém se jasně a jednoznačně přemýšlelo, kde žila láska a přijetí, jednoduchost a krása… Nikdy nezapomněla děkovat za ten okamžik, kdy vstoupila do tohoto světa… Už znala zákony pouště… a ctila je, stejně jako všichni její tajemní obyvatelé.


Tak a to je ten dořešený příběh… Takhle je to správně a tak to při plném využití všech možností mělo být...Jenže není vyloučeno, že přestože si Dina zachovala život a mohla prožít opravdový a láskyplný život, nikdy se nezbavila své touhy mluvit a žít život, na jaký byla zvyklá. Možná jen chtěla Fatumovi zprostředkovat ještě jinou možnost komunikace, ale nepovedlo se jí to. V poušti by se vše jen komplikovalo… Tam platily zákony pouště a s tím nemohla nic dělat… Tak možná, má lásko, někdy jindy… Možná někdy jindy bude moci Fatumovi splatit dluh za svůj život. Pravděpodobně nebude ani Fatum ani Dina žít vždy jen v poušti… Duše touží růst a spojit všechny svoje předešlé zkušenosti. Touží jít dál. A svět kolem není vždy tak jasný a jednoduchý jako je poušť. Ale přesto…, neudělá-li to svět, můžeme si ten jednoduchý a jasný svět zařídit sami… a v něm pak všechno spojit…

<< o krok zpět