Skotsko

Úryvek z knihy inspirované cestou...


"Za hranicemi všedních světů"


Dlouhá zelená plán pokrývá snad vše, co je na první pohled viditelné. Krajina je mírně zvlněná a vše je potaženo bílou mlhou, jak jemným závojem rozprostřeným nad tím vším. Při bližším zkoumání je viditelné, že zelené kopce a kopečky se někde v dálce setkávají s dalekým obzorem. Tam, v tom mlhovém oparu, za tím stříbrným závojem, sešly se zelené pláně s šedými skalisky a za zvuku nekonečného šplouchání moře dotkly se spolu pak ještě nebe. Nebe, které bylo stříbrně modré, přesto však jasné, rámovalo tu nádhernou přírodní scenerii, která postupně vykukovala a zase znovu zanikala v pohybujících se polštářích bílé mlhy.
Krajina byla hluboká, ostrá, přísná a přesto jakoby se pomalu otvírala k dalším pohledům mezi jasně zelené kopce, bohaté na vláhu a porostlé šťavnatou trávou.
Bylo ticho. Jakoby se zastavil čas, v těchto nádherných, neznámých a snad ze zvláštního důvodu zapomenutých místech. Z velké dálky doznívalo šplouchání moře a bílá poklice mlhy se pomalu rozestupovala. Občas zaskřehotal nějaký pták a jeho křídla dutě zapleskala.
Nikde nebylo snad jediného živého tvora, alespoň ne takového, který by byl okem obyčejného smrtelníka viditelný.
Přesto však krajina žila. Byla hluboká a skrývala mnohá tajemství. Ty, kteří o nich věděli, zvala dál a dál mezi zelené pahorky a z nich vykukující kameny…
Ale přeci…
Tím zvláštním dutým tichem, ozvaly se náhle pravidelné údery. Rytmické, chvílemi kamenné a chvílemi tlumené v hlubokých chomáčích zelené trávy. Napřed zněly odněkud z velké dálky a nyní to vypadalo, jako by se blížily. Rozléhaly se bílou mlhou, která je nesla stále blíž a blíž k těm neviditelným hranicím světa lidí a toho bájného a skrytého, tančícího a snivého světa naladění a dokonalého souladu snad se vším…
Jezdec na bílém koni se vyhoupl za šedou skálou, zahalenou v závoji vlhké mlhy. Úzká stezka se proplétala mezi skalami a začala mírně stoupat. Kůň s jezdcem trochu zpomalili a údery koňských kopyt zmizely v trávě. Skalnatý povrch se postupně potahoval sytě zeleným kobercem. Tráva byla měkká a kůň radostně zafrkal. Muž na jeho hřbetě jej polaskal po krku a pobídl k rychlejšímu pohybu. Ještě jedna ostrá zatáčka kolem skály… Ano…
Jezdec se zhluboka nadýchl a do jeho duše vstoupil klid. Vždy na tomto místě se to stalo. Jakoby z něho najednou všechno spadlo, jakoby najednou na ničem nezáleželo, ale přitom vnímal zvláštní bdělost, kterou nikde jinde a nikdy jindy necítil.
Za touto skálou začínal jiný svět. Prostor se najednou otevřel a bylo vidět široko daleko. Mlhy se zvedly. V dálce se lesklo azurové moře.
Cesta na sever byla volná!
Artuš mohl vstoupit. Kam? Do toho zvláštního světa snění, ale zároveň do toho nejopravdovějšího světa, jaký kdy znal. Do světa otázek a odpovědí, do světa klidu a míru, do světa laskavosti, ale jasnosti, přímosti a obyčejnosti.
Věděl tento z nebe seslaný král, že tento neobyčejný obyčejný svět, je tu snad od pradávna? Že lidé v něm žijící, pokud zde nějací byli, žili zde již dávno a dávno, snad od samého začátku všeho?
Z obzoru vystoupila silueta vysokého kopce. Až do samého nebe tyčil se na jeho vrcholu vysoký špičatý kámen, který se snad trochu ukláněl mrakům a hleděl dál na daleké moře, dál na sever. Dva menší, několik metrů od sebe vzdálené špičaté kameny, vymezily další králův směr. V jejich zákrytu byly pak v pravidelném intervalu rozestoupeny další a další kameny, které tak lemovaly jakousi dlouhou cestu, která končila až na samém vrcholku. Mírně stoupala a zdola vypadala jako jakási stříbrná dálnice, mířící až na samý vrchol špičatého kamene a končící někde v nebi.
Jako stříbrný koberec rozprostřela se cesta do oblak před králem Artušem. Muž i kůň byli trochu oslepeni tou září, ale každá jejich část toužila se vznést a vydat se tam…
Kůň vzhlédl k vysoké skále, roztáhl nozdry, mírně zafrkal. Jakoby měřil svoje síly… Pak snad rozepjal křídla a jako pták se rozlétl vstříc stříbrošedému cíli v oblacích.
Vše šlo hladce. Kůň běžel tak lehce, jakoby se vznášel. Jezdec na něm se pohupoval a jeho bílý plášť vlál za ním. Dlouhými skoky se kůň přibližoval k vrcholku a muž na něm se nechával unášet a slastně přivíral oči.
Tak a byli nahoře. Malý zelený kruh kolem kamene donutil je zastavit. Další výstup byl již velmi příkrý. Artuš sesedl z koně.
Vše bylo nádherné. Ten klid a mír symbolizoval to dokonalé setkání dvou zcela odlišných světů, které vypadalo, že se odehrává venku pod širým nebem, ale stejně tak a to hlavně se odehrávalo v králově nitru.
Odsedlal koně a nechal jej jít. Věděl, že přijde, až jej bude potřebovat. Kůň opět zafrkal na znamení souhlasu a začal se pást a pomalu sestupovat zpět do údolí.
Artuš se nadechl vůně nebe a vydal se směrem na vrchol, až těsně k velkému kameni. Již zřetelněji vnímal stříbrný obrys toho již nekonečně dlouho zde stojícího kamenného průvodce. Žil svým dokonalým životem, s hlavou v oblacích, přesto však pevně ukotven k zemi u svých pat.
Král mezitím došel až těsně k vysokému menhiru, který zde vztyčili kdysi Pradávní. Věděl to. Ti nádherní lidé z vesmíru, které znal původně jen z vyprávění Merlinova.
Odedávna zde žili. Žili v kamenných hvozdech a na zelených loukách. Mezi skalami, těsně nad mořem, ve svých kamenných příbytcích, v dokonalém souladu s touto drsnou přírodou a přesto ve spojení s nebem. Na nic z toho, co si přinesli z nebe, tito opravdoví lidé nezapomněli. Žili zde v tomto opuštěném kraji, kde nikdo cizí nic nepohledával, kam nikdo cizí nechodil, ukryti před světem za neproniknutelnou zdí vlhké, téměř soustavné mlhy. Bílá mlha ale zároveň spojovala tyto zvláštní lidi s vnějším světem ostatních lidí. Jejich dokonalá dorozumívací síť, sestavená z kamenů a kamenných zídek, kulatých věží a samostatně stojících kamenných průvodců, pomáhala jim ve spojení. Ve spojení s nebem, i s obyčejnými lidmi. Jejich naladění bylo tak velké, že všechny zprávy z okolního světa, přicházeli k nim mnohonásobně dříve, než se je dozvěděli ostatní.
Samozřejmě též vysílali zprávy do světa lidí, ale jen málokdo je zachytil a už vůbec málokdo jim rozuměl.
Artuš se jednou ptal Merlina, o čem jsou zprávy Pradávných. Věděl, že Merlin jim rozumí…. Kouzelník se usmál a odpověděl vyhýbavě: „Jo…, jsou takové jednoduché…, jen tak…, jako třeba, že slunce svítí a vítr vane…“. Artuš hleděl na Merlina nechápavě. „Tomu nerozumím, Merline, vysvětli mi to prosím…“
Následovalo ticho, které mladý muž velmi dobře znal. Kouzelník, ten mistr snad všech odpovědí na světě jednoduše mlčel. Artuš poznal to ticho, které následovalo vždy, když Merlin vyžadoval, aby už jako malý chlapec konečně ztichnul, přestal se ptát a začal přemýšlet. Přemýšlel, ale nebylo ve smyslu „vymyslel“, jak se Artuš původně domníval, ale spíše nechal vše na sebe působit a tak nějak zvláštně „čekal“…
Mnohokrát se Merlin rozčílil nad chlapcovou zbrklostí a uspěchaností, díky které, podle chlapcova průvodce, již tenkrát šedovlasého moudrého Merlina, nemohl uslyšet svůj „hlas“. Artuš to nechápal a tak se ptal dál…
Tenkrát… „Merline“, oslovil jej důrazně, „vysvětli mi prosím, proč Pradávní posílají zprávy o tom, že slunce svítí a vítr vane? Což nemají jiné důležitější věci ke sdělování?“ nechápal stále malý Artuš.
Merlin mlčel, ale jeho obličej zpřísněl. Chlapec věděl, co přijde. Jestli něco rozčilovalo Merlina, tak nechápavost lidí… Někdy…
„Merline“, začal znovu opatrně Artuš, „vždyť přeci všichni vědí, že slunce svítí a vítr vane… Vždyť to přeci nejde nevědět“, dodával potichu. A nakonec přeci jen na chvilku ztichl. Napřed jen ze strachu, aby Merlin nevybuchl, ale pak najednou… Najednou zaslechl ten hlas… „Kdybys to věděl, tak by ses takhle neptal…“, říkal ten hlas… A k dalšímu velkému Artušovu překvapení se přidalo ještě to, že měl snad dojem, že je to jeho vlastní hlas.
Merlin se začal usmívat. Pohlédli si s chlapcem do očí.
A Artuše najednou cosi nutilo pohlédnout na Slunce. Jeho paprsky teď cítil po celém těle. Hladily a hřály a jejich dotyk způsoboval mu lehké mrazení. Rozhlédl se. Dotyk slunečních paprsků teď cítil i všude kolem. Na stéblech trávy, na okolních kamenech, na mořských vlnách. Vše bylo prozářeno a nabylo teď zvláštní nový rozměr, který dříve nevnímal.
A hlas mluvil dál… „A teď poslouchej!“ přikázal mu hlas. Artuš byl překvapen. Zaslechl vítr! Náhle totiž zesílil svoji intenzitu a prolétl kolem něho. Vnímal najednou celou soustavu tónů, které zněly kolem. Vše jakoby se rozeznívalo a mělo svůj vlastní tón.
Artušovi se až zatočila hlava. Svět kolem ve větru snad zpíval.
Merlin si ho už nevšímal. Poslouchal vítr a hleděl na moře.
A právě teď v tuto chvíli stál již velký Artuš, král seslaný ze samého nebe, s tváří obrácenou proti větru, s bílým pláštěm ve větru vlajícím, na hranici těchto dvou světů. Jen tady na tomto místě si dovolil naslouchat větru a slunci bez omezení. Vzpomínal na Merlinova slova a usedl u paty velkého kamene.
Ano tady, na tomto místě setkával se král s HLASEM. Tady skutečně svítilo slunce a skutečný vítr vál. Tady to slyšel a cítil. Byl ochoten kvůli tomu sedět mnoho a mnoho hodin na koni a urazit mnoho a mnoho mil, jen aby znovu zaslechl ten hlas. Hlas, který prostupoval všechno kolem, hlas, který v této podobě byl součástí všeho, hlas, který tím pádem znal a věděl… Hlas, který i cítil… Všechno kolem i jeho samotného. Ten hlas z vesmíru…, ale přesto všechno, jeho vlastní hlas. To jisto jistě věděl. Ano, byl to on sám. Na tomto místě SETKÁVAL SE SÁM SE SEBOU!
Artuš seděl zády opřen o velký kámen. Vše kolem bylo klidné, v dokonalém souladu. Vše bylo tak zvláštně živé a přijímající. I on sám. Miloval tyhle chvíle.
Byl tolik šťasten.
Čas se zastavil. Artuš nemyslel na nic. V jeho duši byl klid a mír, jeho duše se houpala na vlnách lásky.
Kámen za jeho zády, který byl součástí tohoto procesu, nyní zesílil intenzitu svého vlnění. Vše se dalo do pohybu. To vše, co bylo ale běžně skryto obyčejnému smrtelníkovi, s jeho normálními problémy a strastmi.
Vlny lásky. Vlny spojení snad se vším. Vlny moudrosti, radosti a dokonalosti. Vlny všech možností a jednoduchosti všeho.
Král se stal součástí sítě lásky, kterou vybudovali Pradávní. Sítě, která byla spojena s Vesmírem a vedla původně snad celou naší planetou.
Každý mohl vstoupit. Každý, kdo zaslechl ten HLAS. Ten nádherný hlas z vesmíru… Svůj vlastní hlas.
Artuš se zamyslel. Znal mnoho míst na zemi, která byla zvláštní, alespoň původně. Většinou se vyznačovala zvláštním seskupením kamenů či skal, někdy i zídek, či samostatně stojících velkých menhirů, které jen tak náhodou stály opodál.
Mnohá tato místa přitahovala lidi k pobývání. Snad ty, kteří ještě někde v hloubi svých dávných zkušeností znali důvod a význam těchto míst a jejich touha rozpomenout se na ten dávný pocit spojení vedla je sem.
Do těchto míst, byli ale přitahováni i lidé, kteří ničili tato místa. Provokovala je mlčící dokonalostí, kterou nedokázali uchopit. Možná jim připomínala jejich vlastní neschopnost, která sice neexistovala, ale po staletí si ji vytvářeli, až jí nakonec uvěřili.
Ti si pak odváželi velké kameny a do dáli se rozbíhající kamenné dráhy, které zpívaly píseň vesmíru. Snažili se umlčet tato laskavá ústa lásky a spojení se vším. Z kamenů si pak stavěli obydlí či různá opevnění, někdy je jen káceli a shazovali do moře.
Někteří zase ve snaze uchopit tuto dokonalost, převáželi si tyto kameny ke svým příbytkům a do svých zahrad, aby si zajistili dokonalost tohoto spojení sami pro sebe a po každou chvíli.
Sem ale… nikdo nechodil. Toto místo, kde král nyní seděl, kde našel svoje spojení s nebem, bylo daleko od příbytků lidí, daleko od tzv. smysluplných zájmů všech. Zde bylo vše zachováno a ve své nedotknutelnosti si žilo svůj vlastní život. Tento svět jakoby neexistoval pro většinu lidí a přesto všechno měl velký vliv na věci příští. Byl bránou k tomu. Co vlastně všichni hledali, ať už o tom věděli, či nikoli. Ať už si byli svojí touhy vědomi či nebyli…
A tento láskyplný, ale oddělený a skrytý svět, bude existovat tak dlouho, jak dlouho budou oddělení lidé. Bude žít svůj skrytý život tak dlouho, jak dlouho budou ještě lidé skrývat to, že jsou šťastní, krásní a laskaví...

<< o krok zpět