Ještě je stále čas...

Duše nebo tělo?

 

Někdy mi volají manželky svých mužů a kladou mi otázky ohledně problémů svých partnerů… Vysvětlují mi příznaky jejich různých chorob, či jiných nefunkčních modelů, jako je třeba pití alkoholu, nedostatek finančních prostředků, agresivita, netrpělivost, nekomunikativnost a plno dalších. Ne, že by ženy neměly svoje problémy, ale tohle je typické pro muže. Vysvětlují mi, jak se jejich manžel s danou problematikou trápí, ale…  Mnohdy jim pár větami vysvětlím podstatu příslušného modelu a ženy pookřejí. „Jo, jo, takhle to je, no jasně, to si tak také myslím…“, nadšeně jásá aktivní žena do telefonu. „No a řekla jste to svému manželovi?“, ptám se jí. Už méně aktivně a už vůbec ne nadšeně odpovídá ona žena: „Ne neřekla, ne…“ „Proč ne?“, zajímám se dál, „když tomu tak pěkně rozumíte…“ Chvíli je ticho a pak většinou tyto ženy odpovídají ono obecně „uznávané“ zaříkadlo: „Víte, když on na „tohle“ nevěří!!!“ Většinou se zajímám, čemu, že vlastně nevěří, a co myslí tím „tohle“… Ale ještě mi zatím žádná neodpověděla… Nakonec se vlastně většinou shodneme na tom, že se jejich muži o tom vlastně vůbec nechtějí bavit a už vůbec ne v souvislosti s nimi… 

 

I na mých kurzech se vyskytuje mnohem více žen, než mužů. Muži, kteří se zúčastňují, jsou průkopníci nových začátků a většinou si nakonec pochvalují, neb věci dávají smysl a souvislosti jsou logické. Přesto však mívají problémy se svými pocity, které si neradi přiznávají a pak i ta nejlogičtější logika jednoduše nestačí. To, co dává smysl, musíme i cítit… Jinak naše pochopení není nikdy úplné…

 

Nejfantastičtější ale je, když se někteří muži nechají inspirovat svými ženami a rozhodnou se podívat se na „tohle“, co vy na tom kurzu vlastně děláte, sami. Pokud převezmou zodpovědnost a pátrají ve svém vlastním světě sami kvůli sobě, jsou většinou velmi překvapeni a nadšeni. Jsou ale i tací, kteří když zahlédnou rozzářené oči svojí ženy, která třeba zrovna dnes na kurzu přišla na to, že může klidně zavolat svojí matce, protože právě objevila, že její matka má vlastně úplně stejný problém jako ona a to je to jediné a hlavní, co ji na ní štve… Tito muži se podezřívavě dívají a vadí jim osvobozující a radostný postoj jejich ženy. Vzhledem k tomu, že na „tohle“ nevěří, je vše krajně podezřelé. Pokud se o sobě nechtějí bavit, pak za zdroj řešení považují jedině něco „venku“. Jak může být najednou tak spokojená??? Řešení je jediné… „Je to nějaká sekta! No jasně! Je to sekta!“ „Ale miláčku, co blázníš? Vždyť nám tam nikdo neříká, co máme dělat! Každý se musí rozhodnout sám! Vždyť to stejně každý dělá!“, radostně vysvětluje žena, čerstvá účastnice kurzu… Ten klid, s jakým to říká? Vážně divné…, divné a divné. Manželka, plná nadšení vypráví dál: „No a nakonec jsme si zazpívali… Víš, bylo to tak krásné, když všichni zpívali. Zpívali jsme jednu mantru, no víš, teď si nemohu vzpomenout, jak se jmenuje… „Cože? Zpívali? A mantru? No jasně, je to sekta! Zpívali mantry!“, usoudí on a začne bránit svojí ženě v dalším navštěvování kurzů, samozřejmě v jejím zájmu… Ale vlastně ze strachu, že by místo něho mohl do zájmu jeho ženy nastoupit někdo jiný… V tomto případě ona sama. Ale to je jediná cesta k uzdravení všech zúčastněných.

  

Duše nebo tělo? Jedno bez druhého nemůže být… A také není! Je to jen naše rozdvojenost, že nevidíme obojí. Naše duše se rozhodla jít do hmotného světa realizovat svoji vizi života… A také ověřit některé svoje schopnosti, právě s hmotnou tvorbou. To ale neklapne, opustí-li duše tělo, tedy spíše ji nechceme vidět, protože teď je na programu hmota. Někteří muži, ale i ženy, častokrát argumentují postojem: „Jsem materialista, to víš… Co si neověřím, na co si nemohu sáhnout, to pro mě neexistuje… Musíš to dokázat…“, dožadují se. Pak nezbývá než jediné… Možná, že i oni někoho někdy v životě milovali, nebo někdo miloval je a oni tomu věřili. Jednoduše je požádejte, aby vám to dokázali… Ale i o to se snad někteří lidé snaží.

 

Naše rozdvojenost. Dualita, naše největší lekce. Rozpor dvou protikladů, ale zároveň dvou rovnocenných doplňujících se částí. Duše a tělo… Jednou duše rozhodla se, ve svém těle předvedla se… V této lekci se dá těžko rozsoudit, kdo je důležitější, či kdo má rozhodující slovo. Vždy, když se přikloníme ke kterékoli straně, stáváme se omezeným jedincem, který nemůže naplnit svůj potenciál. Duše, naše duchovní část, symbolizuje obsah a smysl věcí, opravdový důvod, proč věci děláme… Také naši matku, naši ženskou část, ženu v nás a hlavně naši emocionální schopnost, spíše ochotu vše také cítit. 

Tělo, naše materiální část, symbolizuje formu, jak se projevujeme, způsob, jak děláme věci… Také našeho otce, naši mužskou část, muže v nás a hlavně naši rozumovou schopnost, logické souvislosti.

Jedno bez druhého nemůže být. Ani vlastně není, jen to popíráme…

Otec bez matky? Nejdou oddělit, ač se o to snažíme… 

 

Muž a žena? Kolik bojů, nepřátelství a bolesti je po staletí s tímto soužitím spojeno? Ale i kolik lásky a podpory a pochopení? Přesto nemůžeme plně využít potenciál člověka, nedokážeme-li tyto dva protipóly propojit, používat, spřátelit, ale i nepřehánět… 

Co forma a obsah? Je to stejné… Pokud nás zajímá jen forma, JAK věci uděláme, jak vypadáme, jak někam dojedeme, tedy mužská část, tělo, konání a nezajímá nás obsah, pravý důvod našeho konání, CO uděláme, tedy naše ženská část, duše, pak se stáváme prázdnou formou, tělem bez duše, robotem… Pokud sledujeme pouze logické souvislosti, nebudou pro nás nikdy dost logické, pokud nám chybí naše cítění. Některé věci nepochopíme, pokud je nezačneme i cítit… Forma bez obsahu je prázdná a zbytečná, obsah bez formy je neprojeven.

 

A co společenská forma? Nejvíce ohroženou skupinou, se dle mého názoru, v současné době stávají výše postavení manažeři, kteří se pohybují v prosklených teráriích svých firem, s kartou a čipem na krku… Jejich standardní úsměv, ledabyle elegantní vzhled a veledůležitý pohled, s deskami v podpaží, nemohli by si bez svojí karty dojít ani na záchod… U této společenské skupiny lidí byl statisticky dokázán nejmenší pocit naplnění a smyslu ze svojí práce, ze všech zkoumaných skupin. Jejich úspěšný svět je razítkem pouhé iluze úspěchu a jejich prosklené domy s průhlednými kancelářemi jsou naplněné informačním polem lží. Jejich svět je pouhá forma… Týká se to samozřejmě i žen, hlavně těch „plastikových“, s umělými částmi těla a s tvářemi potupně napumpovanými jedem, aby neměly vrásky a byly „krásné“. Krása bez obsahu není krása a naopak, jakákoli forma, mající ten správný obsah, může se stát krásnou.

 

Nerovnováha mezi protikladnými, ale nepostradatelně se doplňujícími aspekty - duší a tělem, obsahem a formou, matkou a otcem, ženou a mužem, citem a rozumem, projevuje se, myslím, v současné době, stejně tak jako v dobách dřívějších. Vždy, když se na nějakou stranu příliš vykloníme, rovnováhu musíme nabýt zase náklonem na stranu druhou. Přesto, myslím, projevuje se zde na Zemi, již od samého počátku tendence zapomenout na duši, důvod a obsah, ženskou část, cit a zveličovat tělo, hmotu, formu, mužskou část, rozum… Už na začátku všeho, už při příchodu na Zem, většina duší zapomene svůj důvod a ztratí spojení se svým zdrojem. Zmizí nadhled a zamotá se do hmoty a do vztahů. Ulpí v tom všem a myslí si, že nic jiného není… Nadvláda mužské části nad ženskou má mnoho podob. V životě jedince, ve vztazích mužů a žen nebo v životě celých společenství, či v životě na Zemi vůbec.

 

Jedním z nejlogičtějších důsledků jsou vztahy mezi muži a ženami. Jsou přímo nejdokonalejším symbolem toho, jak si stojí tyto dva aspekty vůči sobě i v hlavě každého z nás. Muži jsou forma a ženy symbolizují obsah, pravý důvod věcí. Po staletí jsou tyto vztahy charakteristické bojem, neboť forma je s obsahem v rozporu. To samo o sobě již nese v sobě samotný důsledek, který je zároveň i projevem a to je právě boj. Vše, co je nedokonalé, neplnohodnotné, je opředeno strachem. Strachem o svoji existenci, neb růst je přirozený jen pro smysluplné věci…

 

Ve všech aspektech je na Zemi upřednostňována forma, která touží být stále dokonalejší a dokonalejší. Nemůže ale své dokonalosti nikdy dosáhnout bez svého obsahu. Což je nemravný kruh o přebujelosti prázdné hmoty…

 

Proto je také náš život a soužití mužů a žen stále charakteristické nadřazeností mužů a podřízeností žen… Možná se divíte… znáte jistě i opačné případy… Ale to je také problém a znovu příznakem boje. Kdyby byl obsah účasten, forma by se cítila rovnocenná… Stále je největším problémem mužů nadřazování se, které se projevuje především nekomunikací a neochotou opravdu naslouchat (slyšíte naslouchat, nikoli poslouchat) ženám a využít jejich úhel pohledu pro svůj, opravdu svůj život. Jedním z příznaků je vnímání žen jako pouhých sexuálních objektů, což se děje samozřejmě za vydatné pomoci zúčastněných žen, které se tak mnohdy cítí… Největším problémem žen se jeví stále posluhování a nadměrná podpora mužů, za účelem získání určitých výhod, což vede k dalšímu jejich nadřazování a nekomunikaci. Začnou-li se ženy i muži cítit rovnocenní, muži naplní svoji formu obsahem a forma se přestane nadřazovat… I obsah si vytvoří opravdu svoji formu a nebude žít prostřednictvím mužů, ale svojí vlastní tvorbou.  Začnou-li být ženy upřímné v tom, co opravdu cítí, za předpokladu, že se v tom samozřejmě vyznají, což myslím, že už se částečně děje, možná, že se muži budou divit… Ne ale tak docela, neb to stejně na nějaké úrovni vědí. Možná, že si budou zpočátku připadat slabí, bez falešné podpory svých žen, ale nebojte se. Nikdo se nemůže stát silným, pokud neuvidí opravdu sám sebe takového jaký doopravdy je. Muži po staletí bojovali, zabíjeli a vedli války. Ženy jim v tom nezabránily, přestože je to bolelo a někdy to dokonce podporovaly. Pravda, že muži jsou bez boje trochu nevytíženi a tak se ho nechtějí tak snadno vzdát. Bojují ve svém podnikání, v iluzi úspěchu… Jak zbytečné vše je… Nenajde-li forma svůj opravdový obsah, nepřestane s bojem. A ženám zase nepomůže, když budou nutit svoje muže hlídat děti, zúčastňovat se porodů a spousty jiných věcí, které dříve nedělali, z touhy vnutit jim svůj obsah. Leda, kdyby to snad sami chtěli…

Ženy a muži! Neklaďte tak velké nároky jeden na druhého. Nikdo jiný nemůže naplnit váš život. Spojte formu a obsah napřed v sobě a vše ostatní už půjde samo. Poctivě se ptejte na důvod svých akcí, komunikujte sami se sebou. Vše bylo stvořeno pro naši radost. Vše kolem nás je tady pro nás! Pro naši velkou lekci! Duše a tělo! Obsah a forma! Cit a rozum! Nestavte již proti sobě to, co nemůže bez sebe být úplné! Jak velká je to lekce…

 

I ve světě „věcí“ se projevuje nadřazenost mužů, tj. nadřazenost formy.  Všichni mají neustálou a nekonečnou potřebu zdokonalovat a vylepšovat vše za každou cenu a zahrnovat trh stále novými a novými, „lepšími“ věcmi!!! 

Nic není stále dost dobré, dost dokonalé… Hledáme svůj smysl venku, neb nám chybí uvnitř, proto nebude dobré nikdy nic. Chceme dokonalé věci, které nám přinesou dokonalý pocit uspokojení. To se ale nestane, neb výsledek je, že tyto „dokonalé“ věci si začnou žít svůj vlastní život, oddělený od našeho běžného denního života. Tyto věci nás pak začnou řídit a omezovat a vlastně tím nahrazovat naši mezeru chybějícího obsahu, tj. skutečného smyslu věcí.

Můžeme tento vývoj vidět třeba ve světě automobilů. Auto je náš každodenní průvodce a těžko si dovedeme představit život bez něj. Provází nás na cestě za našimi cíli… Ale…

Zrovna nedávno jsme vyrazili na přednášku do Brna.  Petr mě doprovázel a jeli jsme jeho autem. Vyjeli jsme na dálnici, vše bylo prima… Za malou chvilku začal být Petr neklidný. Co je? No, ještě nevím… Na displeji palubního počítače vyskočil obrázek, který hlásil poruchu motoru. Auto jelo normálně, motor měl správný zvuk, žádné příznaky poruchy se nedaly vypozorovat. Jenže…? Petrovi se to ještě nikdy nestalo s tímto autem a přesto, že porucha se nijak neprojevovala, začal uvažovat o návratu. Víte, problém nebyla totiž případná porucha, ale spíše chování auta, vzhledem k případnému zabezpečení proti poruchám. Nevěděli jsme totiž, co auto udělá, zda se třeba po padesáti kilometrech nezablokuje a neřekne nám: „Vystupte si a zavolejte odtahovou službu…“ Vrátili jsme se tedy domů a vyměnili jsme raději auta…

Druhý den Petr navštívil opravnu. Nedalo se nic dělat. Připojili auto na počítač a byla zjištěna závada… Počítač hlásil „chybná funkce zapalování na druhém válci“. Závada se nafoukla jak balón. Konečným problémem byla ale lehce opotřebená jedna svíčka…

Tak… Pokud mě moje chabé znalosti o autech dovolují, rozpoznám poruchu, kdy třeba špatně funguje jedna svíčka a motor případně občas jede jen na tři válce… Ale nic to není… Vymění se svíčka a jede se dál… Problém se projeví a tak se vyřeší. Možná bychom s naší začínající závadou v pohodě dojeli do Brna a zpět a možná ještě mnohem dál… Možná také ne, ale… Možná si řeknete, že závadám se má předcházet. To jistě, také si myslím, že je v pořádku kontrolovat olej, různé řemeny, tekutiny, atd. Jen mi přijde problém, když zabezpečovací systém nám vlastně brání problém vyřešit a vlastně z nás dělá truhlíky… Ať mi opraváři aut prominou, ale vidím to jednodušeji.

Důsledkem zbytečných „vychytávek“, které musí samozřejmě někdo vyrábět, je pak svět podnikatelů a různých firem, které vznikají bez skutečné a opravdové potřeby lidí a dokonce leckdy v rozporu se svými tvůrci… Hledají jen mezery v organizaci společnosti a trhu, do kterých mohou vstoupit…

Chceš-li pochopit Boha, musíš být v kontaktu s jeho božím dílem… a ne s paskvilem, kterému se říká technický pokrok a úspěch. Mnoho podnikatelů ve svých vydělávajících firmách by se nedokázalo opravdu postavit za svoje dílo… Nekoupili by si třeba dům, který stavějí pro svoje zákazníky…, nevyužili by nikdy služeb, které nabízejí ostatním, či by nikdy nepoužili pro sebe materiály, ze kterých vyrábějí … Chybí jim Duše…, opravdový smysl jejich konání, jejich opravdové touhy, sny, jejich naplnění. Tím pádem chybí vlastně i skutečná potřeba všech. Neboť nic z toho, co milujeme a ze srdce si přejeme, nemůže být nikdy proti nikomu …

A k tomu všemu? Jak je to již po staletí. Ženy dál lžou svým mužům a podporují je, přestože nesouhlasí s jejich dílem, jen proto, že jsou díky tomu zabezpečené… Kdy tohle skončí? Kdy se už pravý obsah věcí, přestane prodávat za falešnou formu?

Všichni toužíme po opravdovém smyslu všeho. Svého života i světa kolem. Každý z nás toužíme naplnit svůj život skutečným účelem. Přejeme si dosáhnout dharmy, což je pravý účel našeho života… Jak to poznáte? Jednoduše… Bude vás to těšit, budete milovat to, co děláte a pravděpodobně se to bude líbit i ostatním. A kdybyste si mohli vybrat a mohli začít zase všechno znovu…, tak byste si vybrali zase to samé! Jak jinak, vždyť je to tak báječné a tolik vás to baví!

Není to úžasné? A pak? Můžeme důvěřovat, že vše je v našem životě v pořádku…

Žijme opravdový život, kde je účastna DUŠE i TĚLO v rovnováze a zrodí se láska a cit nevídaných rozměrů. Mnoho věcí přestane být důležitých a ty, které vždy důležité byly, ale neviděli jsme to, konečně opravdu důležité budou. Zmizí strach, neb ten je důsledkem naší oddělenosti od smyslu našeho žití, od Duše naší i od Duše tohoto světa… od Duše celého Vesmíru!

 

Ukázka z knihy Ještě je stále čas... od Zdeňky Jordánové...