Moje peníze

Co je to štěstí?

 

Co je to štěstí? Můůůška jenom zlatá…, určitě vás napadne… Můžeme u tohoto vyjádření klidně zůstat, všichni ho znají a máme pak pocit, že si rozumíme. Většina lidí se domnívá, že takto důležité pojmy nelze blíže identifikovat, než nějakým vzletným a poetickým způsobem.

Štěstí. Magické slovo, které voláme do svého života, ale většinou nevěříme, že přijde. Vnímáme ho jako něco mimo nás, něco, co přichází zvnějšku, něco, co nemůžeme ovlivnit, něco, co má nad námi moc… „Jestli budu mít štěstí, tak to stihnu“, říkáme svému příteli, se kterým se domlouváme na schůzce a možná si nejsme jisti, zda opravdu na schůzku chceme jít… Štěstí v tomto případě funguje jako jakási „vyšší instance“, která rozhodne za nás. „Chtěla bych se dostat na tuhle školu“, říká studentka před přijímacími zkouškami, „snad budu mít štěstí“, dodává. Její vyjádření napovídá o její pochybnosti, kterou o sobě má. Kdyby uměla vše co potřebuje ke zkouškám znát, pravděpodobně by si více důvěřovala a štěstím by pak mohla být ona sama…V případě, že se na školu nedostane, možná sobě i druhým řekne: „Neměla jsem štěstí“, čímž se zbavuje zodpovědnosti za výsledek svého konání.

Budeme-li mít štěstí, najdeme dobrou práci, potkáme skvělého partnera, získáme peníze, možná s trochou štěstí potkáme ty správné lidi a naplníme svůj sen…Na čem vlastně doopravdy záleží? No přeci na štěstí…

Co je to tedy vlastně  štěstí? Na první pohled tak oddělené od našeho života, ale zároveň tak podstatné a důležité…Štěstí má  svá pravidla. Je výsledkem naší energie, naší přitažlivosti, našeho záměru. ŠTĚSTÍ je vlastně naše schopnost vycítit tu správnou příležitost a  naše rozhodnutí  na ni reagovat. Pokud toto všechno dokážeme dát dohromady, pak máme štěstí…

Představte si to třeba takhle. Je krásné odpoledne, svítí sluníčko a vy jste na výletě. Jdete krásným údolím řeky, voda  příjemně šumí a vy máte chuť si trochu odpočinout. Lehnete si proto do měkké trávy na břeh tak, abyste pěkně viděli na vodu  a pozorujete ji. Možná i natáhnete ruku a občas zachytíte klacík, který pluje zrovna kolem. Sledujete, co všechno „nosí“ voda a třeba si začnete představovat, že by se vám líbilo, kdyby voda přinesla nějakou loďku. Možná i víte jakou a jakoby jste ji viděli plout…Ležíte v trávě a oddáváte se svému snění. Váš pohled jen tak mimochodem padne znovu na řeku… a nevěříte svým očím. Na vodě se houpá loďka. Je velmi podobná té, kterou jste viděli ve svých představách. „ Ta je ale pěkná“, řeknete si, „ta by se mi hodila“. Pozorujete lodičku, ale ležíte dál. Loďka pomalu odplouvá… „Možná bych ji mohl chytit“, znovu vás to pokouší. Možná i vyskočíte na břeh a chcete na ni dosáhnout… jenže je pozdě, loďku bere proud a vy ji vidíte vzdalovat se. „Pozdě“, řeknete si, „už je pryč, teď už ji nechytím“ a smutně se díváte za ní. Už vidíte jen tečku: „Asi nebyla pro mě“, pronesete  potichu a tímto „duchovním žvástem“ ukončíte celou záležitost.

Tak toto byl problém s reakcí na správnou příležitost, tedy naše připravenost využít situace…

V případě, že ve chvíli, kdy pluje loďka kolem, zrovna odběhnete do blízkého lesíka za účelem sběru lesních plodů, či za jiným neméně významným účelem a tím pádem prošvihnete tu správnou příležitost, pak je tedy problém rozpoznat a naladit se na „správnou příležitost“.

Naše schopnost „setkat se se štěstím“ je tedy ovlivněna těmito dvěma podmínkami, případně kombinací obou.

Pokud loďku ani nevidíte, ani nejste schopni reagovat, je-li tady problém s obojím, je ještě menší pravděpodobnost, že by se na vás mohlo štěstí usmát.

Pravděpodobně máte sami v záloze nespočet příběhů, kdy došlo k oněm velmi zvláštním „shodám náhod“, kdy jste byli přímo fascinováni tím, co se prostě seběhlo… Ráda pozoruji tyto souvislosti třeba při nákupech, kdy se záměrně nechávám vést svými pocity a velmi mě baví výsledky těchto akcí. Záležitosti trhu, nákupu a prodeje, výměny zboží a oběhu peněz  mají schopnost zrychlovat naše záměry, neboť „ jsou tam prostě od toho“. Peníze jsou vlastně naše energie a tudíž i to, co si za ně můžeme koupit. 

Vzpomínám si, že jsem jednou vyrazila za nějakým zařizováním a nakupováním. Moji chlapci byli ještě malí a v té době můj starší syn toužil po skateboardu. Bylo mu asi 9 let a na skatu se vozili s bratrem po ulici s kopce dolů. Starší Matouš mi vysvětlil jaké prkno by chtěl. Chtěl široké a dřevěné, s obrázkem, atd. Seděla jsem v autě a jela jsem směrem do Kladna, kde jsem měla nějaké zařizování. Cestou jsem přemýšlela o všem možném a také jsem si vzpomněla na Matoušovo přání. Ráda bych mu ho splnila, ale nebyla jsem ochotná dát do toho příliš peněz, neboť již jednou skat měl a nevím přesně, jak skončil. Ale většinou jsem děti v jejich aktivitách podporovala, tak jsem se zabývala myšlenkou, jak to vyřešit. Dojela jsem na Kladno. Při projíždění městem jsem se najednou zamyslela. Jela jsem jednou ulicí a měla jsem intenzivní pocit, že potřebuji zabočit doprava. Neznala jsem to tam. Jsem ale zvyklá poslouchat tyhle „výzvy“ a tak jsem zahnula. Jela jsem pomalu ulicí a pozorovala jsem, co mě zaujme. Moji pozornost upoutal barevný štít s nápisem SKISERVIS. Nic jsem nechápala, neboť bylo jaro, docela již pěkně teplo. Nic dalšího jsem neviděla a tak jsem zastavila. Vystoupila jsem z auta a nechala jsem se „vést“. Vstoupila jsem do obchodu. Prodávali tam použité lyže, ale nyní kola a různé sportovní potřeby. Stále ještě jsem nevěděla, co vlastně chci. Prodavač mě okamžitě oslovil: „Co si přejete, prosím?“ „No to je ještě to, co nevím…“, váhavě odpovídám. V tom můj pohled padl dolů na zem. U zdi na poličce byl opřený dřevěný skateboard s obrázkem. „Jé, a mám to“, zajásala jsem, „ pro tohle jdu“ Ale trochu jsem se zarazila. Prodavač mě pozoroval. Já jsem mezi tím myslela na svého mladšího syna a zabývala jsem se myšlenkou, že bych vlastně ráda pořídila skaty dva, protože častokrát měli hoši některé věci dohromady a nedělalo to dobrotu. Byli hodní, vždy se dohodli, ale zacházeli s věcmi různě a jeden byl vždy trochu nespokojen. „Kolik stojí?“ zeptala jsem se. Prodavač mi řekl, že 700 korun. „Hm“, zamyslela jsem se, kdybych tak mohla sehnat dva, ale za tuhle cenu…“  Prodavač se na mě stále díval, pak se zamyslel, znovu se na mě zadíval a pak řekl: „ Ale …“ a poodešel do vedlejší místnosti, „dal bych vám k tomu…, zkrátka, mám tu ještě jeden…, úplně stejný, víte, dám vám je oba“. Zafuněla jsem. „Fakt?“ „No fakt“, opakoval a šel k pokladně. Nádhera. Úžasné! Zázrak. Stal se zázrak. Měla jsem nádherný pocit. Pravděpodobně ne proto, že jsem získala dvě prkna, ale pro to všechno, co se stalo! A jak se to stalo! A hlavně také proto, že jsem pochopila, že jsem si tu situaci vytvořila sama… Byla to nádhera. Hrdě jsem nesla dvě prkna a těšila se, jak to budu vyprávět svým klukům…

Měla jsem pocit, že snad umím létat. Prožila jsem pocit opravdového štěstí. Pocit neobvyklé moci, kterou mohu využít.

Věřte ve štěstí! VYTVOŘTE SI ŠTĚSTÍ! Mějte svůj plán a sledujte vhodnou situaci a reagujte na ni! Jste pánem svého štěstí. Je jedno, zda jde o skaty, o peníze, o partnery, o pozemky, či o cokoli jiného. Učte se vytvářet si štěstí! Máte tu moc!

 

Ukázka z knihy Moje peníze od Zdeňky Jordánové...