Sirínek na cestách (A4, ilustrovaná)

Volání

 

Sirínek ležel ve svém hedvábně měkkém loži, zabořen v polštářích a hleděl na hvězdy nad hlavou. Vzduch byl trochu chladnější a chlapec vedl s hvězdami dlouhý rozhovor.

Nemohl totiž usnout, neboť se stala velmi zvláštní věc.

Když se totiž toho večera rozloučil se svými rodiči, zaběhl ještě k velkému a moudrému dalekohledu, Hvězdnému oku. Sirínek proběhl růžovým loubím, které nádherně vonělo ve večerním chladu, a zastavil se u Oka. Hvězdný dalekohled mířil zrovna na sever, ale Sirínkovi to bylo jedno, neb dalekohled se stejně točil, jak se mu chtělo. Zaleželo jen na tom, kdo u Oka právě stál …

Sirínek věděl, že jednoho dne zaslechne „volání“. Volání z jiné planety, snad volání o pomoc, volání na jeho cestu a pak … Pak bude muset jít.

Tatínek mu to vyprávěl a občas se s tím také setkával. Volání se nedalo neslyšet a už vůbec ne neuposlechnout. Byl to jejich úkol u nich doma.

Sirínek vždy cítil jemné vzrušení při těchto příležitostech. Těšil se na svůj úkol, ale věděl, že vše má svůj čas. Sirínek byl ale nedočkavý a nejraději by šel na svoji cestu třeba hned. Ale tatínek se smál… „jsi ještě malý chlapec Sirínku. Počkej, až povyrosteš… Nebuď nedočkavý. Ještě se musíš něco o lidech na jiných planetách naučit.“ Pravda, Sirínek nikdy neviděl, že by na cesty odcházeli malí chlapci… Odcházeli jen dospělí.

Tatínek se zvláštně díval. Znal zákony. Věděl, že záměr každého je nade vším. Jen zatím nevěděl, zda Sirínkovo povídání je jen dětská hravost či volání jeho duše.

A teď? Sirínek hleděl na hvězdy a přemýšlel … Zaslechl totiž volání! Ano, vážně!

Bylo to takhle. Když přistoupil večer k Hvězdnému oku, dalekohled se ještě trochu pootočil a pak zamířil. Někam daleko, daleko na sever. To se mu ještě nikdy nestalo. A pak? Zaostřoval stále do větší a větší dálky. Sirínek měl velmi zvláštní pocit, který dříve neznal. Přistoupil k dalekohledu. Zahlédl planetu. Měla modrou zář a vůbec vypadala téměř modrá. Sirínek vzrušením téměř nedýchal. A najednou? Planeta promluvila. Její namodralé paprsky se zvláštně protáhly a pár paprsků jako dlouhé tkaničky, natáhlo se k Sirínkovi. Chlapec byl tichý jako pěna a naslouchal volání, jak jej učil tatínek, který chtěl, aby Sirínek byl připraven …

Naslouchal dál. Sirínek byl ale velmi udiven tím, co k němu doneslo noční nebe. V tichu nočního klidu zaslechl totiž Sirínek, z velké dálky k němu se nesoucí, dětský pláč… Tichý, vzdálený a smutný… Sirínka až píchlo u srdce.

Volají mě! Ano, určitě mě volají, napadlo jej hned. Poznal to! Ano, to volání patří jemu, Sirínkovi…

Cítil to a věděl, že bude muset jít!

A teď ležel na svém polštářku a radil se s hvězdami. Přeci jen si trochu lámal hlavu tím, zda není na svůj úkol ještě malý… Ale slyšel přeci jasně…

V hlavě mu znovu zaznělo volání.

Aha! Uvědomil si Sirínek, když si připomněl dětský pláč. Už to mám. Děti mě volají! Ano, mám to! Jen já mohu jít! Jen já jim mohu rozumět! Jen já jim mohu pomoci! Sirínek si oddychl.

Zabořil hlavu do polštáře a nakonec tvrdě usnul. 

Musel teď hodně odpočívat. Čekala ho dlouhá a náročná cesta. Ještě nevěděl kam, ale zítra se zeptá tatínka. Tatínek zná všechny planety ve vesmíru… 

 

Ukázka z knihy Sirínek na cestách od Zdeňky Jordánové...