Cesta staletími

 Zprávy od kolejí

 

 „Sedím na kolejích, které nikam nevedou…“, miluji tuhle píseň od pana Žalmana. Neznám skutečnou motivaci autora k tomuto textu, ale líbí se mi čím dál tím více. Často si ji poslední dobou zpíváme a děkujeme za ty nádherné pocity, které v nás píseň vyvolává a za všechny ty nádherné souvislosti, které nám připomíná.

 

Některé písně, či jiné texty, filmy či divadelní hry, jsou snad jaksi nadčasové. V morfickém poli informací jsou určité zprávy, které naladění lidé zachytí a nějakým způsobem předají ostatním. Nemusejí to vždy ani vědět…

 

A tak jdeme po kolejích, které nikam nevedou…  Alespoň teď, myslím v tomto času a prostoru, nikam nevedou… Velké rýhy kolejí, v některých místech dosahují hloubky i přes půl metru, běží kolem nás. Rozbíhají se různými směry a tvoří jakési kolejiště. V některých místech se i kříží a mizí v kopečcích divokého tymiánu. Cesty zdánlivě nikam, ale přitom brány do jiných světů.

 

Je nám dobře v těchto místech. Každému z nás koleje připomínají jeho vlastní příběh, jeho rozhodování tenkrát… Někdo zůstal, někdo odešel… Už mnohokrát jsme si o tom povídali. Ale až teprve u kolejí si mnozí uvědomili, že vlastně nikdy nenašli odvahu přijít se s ostatními rozloučit a převzít plnou zodpovědnost za svoje rozhodnutí tenkrát… A jak jsme pochopili na Ggigantii, tím pádem jsme se nemohli nikdy ani opravdu znovu sejít… Každý z nás si to již prožil.

 

Tenkrát…? Naše dluhy rostou. Naše dluhy z našeho každodenního života i z naší cesty staletími. Je to jedno. Vše se sčítá a naše současné chování, naše tendence a zákony, vždy odpovídají vesmírnému součtu toho všeho.

 

A tak tedy sedím na těch našich kolejích… Vedou tam domů, snad na jinou planetu, odkud opravdu pocházíme… Tam, kde je naše opravdové uvědomění, láska, domov našich duší, skutečná pravda našeho zrození…

 

Ostatní přátelé, účastníci naší výpravy, poposedávají většinou na různých dalších místech kolejí kolem mě. Někdo sedí, někdo leží, všichni jsou tak zvláštně zasnění. Je to magické místo, jedno z mála, kde ještě jsou koleje tak znatelné. Mnohá jiná místa těchto starodávných souvislostí na Maltě jsou již zastavěná, či nějak porušená.

 

Občas si někdo brouká písničku o kolejích, které nikam nevedou, na někoho zamává či jde někomu sdělit něco ze svých úvah. Ano, zprávy od kolejí… ano, ano, napadá mě…, to je ono. Již dávno jsme si zvykli naslouchat starým kamenům a stromům na našich výpravách. Kameny po staletí nesou svoje informace. Je to tak vzrušující požádat o zrcadlo tyto staré „pamětníky“ a vyzvednout si tak jejich prostřednictvím zprávu od svojí duše. A tak vyhlašuji úkol pro tuto chvíli.  Haló, přátelé, volám… přineste zprávy od kolejí!!!!

 

Tak jo, usmívají se… a každý si hledá svoje místečko, kde se mu nejvíce líbí… Vše je příjemné a blízké.

 

A já zatím…, sedím na kolejích, které nikam nevedou, a čekám, až přátelé začnou nosit zprávy od těch po staletí starých kamenných kolejí a zároveň až pocítím zprávu pro sebe…

 

Nejblíže sebe, hned za první zatáčkou, vidím Pavla, jak strká hlavu do koleje. „Aha“, zvedá se za chvilku radostně, „už to mám!“ S úsměvem přichází ke mně. Jeho výraz, stejně jako za chvíli všech ostatních, je najednou jiný. Je jakoby odněkud z velké hloubky, vědoucí a moudrý. „Neboj se odejít v pravý čas!“, hlásí Pavel svoji zprávu od kolejí…  Sedá si na kameny a dál přemýšlí o svém poselství.

 

Já se shýbám k jednomu voňavému kopečku tymiánu mezi kolejemi. Nádherně kvete a ještě nádherněji voní. Prosím o zprávu pro mě, říkám si potichounku… V uších mi zní: „NIKDY JSTE NEPŘIŠLI, NIKDY JSTE NEODEŠLI!“ No jasně, cítím to…, je to nádherné, vše se nakonec spojí… Již přichází Petr, zase s tím záhadným úsměvem: „Jeď po své koleji, každý má svoji vlastní…!“, hlásí vesele. Všechno sedí do jeho světa, spokojeně se usmívá… Ála zase: „Pokračuj!“, Mirda: „Plyň!“ Legrační je Míša, která stojí na křižovatce kolejí, každou nohou na jiné koleji a s hlavou ohnutou a svěšenou mezi nohy. „Ach jo, zase to rozhodování…“, trochu paroduje svůj obvyklý problém. Ale zpráva pro ni je: „Svoji cestu si stavíš sama!“. Ivka zase: „Nechej věci plynout, teprve pak přicházejí zázraky…“. Ilča moudře pokyvuje: „Konec není prohra!“ a Jíťa: „Vítej doma!“, jako svůj slavnostní návrat ke svým pocitům.

 

Nestačím zapisovat všechny ty skvosty, které postupně moji přátelé přinášejí. Jedna zpráva je nádhernější než druhá… Lépe, bychom si to asi nikdy nevymysleli… Každému to dává smysl a to je skvělé. Vlastně to ani jinak nemůže být.

 

A už přichází Léňa: „Jsi na správné trati, udržuj rovnováhu!“ Není to úžasné? A ještě Monča s výzvou: „Pojď domů!“ a druhý Petr se zprávou že: „Odchod není útěk!“, a Lenka s potvrzením: „Jsi volná a můžeš cokoli!“ a Davča s radou: „Uklidni se!“, což je pro něho velmi důležité. Snad ještě Viktor se zprávou: „Jsi v jednotě!“, Pavlína: „Buď svá!“ a Pepa zase s důležitou informací: „Ty víš, co chceš!“

 

Všichni si postupně „vyzvedli“ zprávy od kolejí. Je nám vážně prima. Vše se spojuje. Je úžasné být znovu na těch nádherných místech a o sobě tady číst. Jako by vše bylo stále jedno.

 

Ještě nějakou chvíli sedíme na kolejích, povídáme si.

 

Pak jdeme dál… Začínáme chápat nový rozměr toho všeho. Tento pocit nastane u každého, pokud se dokáže spojit se sebou samým a se zkušenostmi svojí duše. A sice, že vlastně NIKDY JSME NEPŘIŠLI, NIKDY JSME NEODEŠLI…

 

Jsme tady totiž stále.

 

 

 

Ukázka z knihy Cesta staletími od Zdeňky Jordánové...