Moudrosti zvířat

Pinďa a Bobík

 

Známé postavičky z časopisu „Čtyřlístek“ od pana Jaroslava Němečka a Ljuby Štíplové. Milovaly je snad všechny děti. Dokázaly hodiny a hodiny listovat v kreslených příbězích a stále dokola a dokola číst…

Můj malý Sam, nejmladší syn, také miloval čtyřlístkové příběhy. O postavičkách mluvil jako o dokonale skutečných. Častokrát jsem si položila otázku, zda jsou postavičky zvířátka, nebo kdo?

Byla to samozřejmě zvířátka. Pinďa byl a ještě je zajíc, Bobík je prasátko, Myšpulín je kocour a Fifinka zase pejsek. Snad…

 

Svět čtyřlístku je spojením lidského a zvířecího světa. Vlastně to, s čím začneme vždy, když nějaké zvíře pojmenujeme.

 

Byli tak opravdoví a bylo s nimi plno legrace. Možná proto, že byli vlastně zvířátka a jejich příběhy byly lidské. A lidská fantazie je nekonečná.

Ale nic není jen tak…

 

V té době děti sledovaly ještě další příběhy obyvatel zvířecí říše s lidskými vlastnostmi a sice „Želvy Ninja“. Tito želví bojovníci a strážci střežili spravedlivý, ale skrytý svět. Nevím, zda byl malý Sam ovlivněn tímto příběhem, ale jednoho dne zatoužil po želvičkách. 

 

Tolik se mu líbily. Chodil se na ně dívat do obchodu a dokázal je dlouho pozorovat. Plavaly si v akváriu a jejich krunýřky měly velikost pětikorunových mincí. Byly moc roztomilé.

 

Nějakou dobu jsem odolávala. Měli jsme doma morčata, jezevčíka, kocoura a ještě želvy? Nakonec jsem se ale nechala přesvědčit. Přesvědčit Samovou touhou po přítomnosti těchto zvířátek. 

 

Nespletla jsem se. Byla jsem fascinovaná a zároveň překvapená s jakou láskou a pečlivostí se o ně celé svoje dětství staral. Nevím, jestli někde ve skrytu duše věřil a čekal, že se z jeho želviček nakonec vyklubou ti zvláštně chytří a spravedliví želví strážci „Nindžáci“, ale jeho starostlivost byla roztomilá.

 

Dostal tedy akvárium, do něj naskládal kameny a přinesl dvě malé želvičky. Jednu o trochu větší pojmenoval Bobík a druhá menší byla Piňďa. Spojil tím svoje dva oblíbené příběhy ve svých želvičkách.

 

Piňďa a Bobík se měli k světu. Proháněli se v akváriu a vyhřívali se na kameni. Když trochu zdomácněli, stal se vyhřívací kámen kamenem sváru, neb se z něj vzájemně vyhazovali. Malý chovatel Sam jim domlouval a vysvětloval jim, že opalovací kámen je dost velký a že se tam vejdou oba. Nějakou dobu to pak fungovalo. Piňďa s Bobíkem se opalovali spolu. Problém začal znovu, když zase o kousek povyrostli. Později se totiž na opalovací kámen vážně vešel jen jeden a nejsem si jistá, zda spíše Bobík, či Piňďa anebo zda stále ctili Samíkovu radu, že kámen je pro oba a poctivě se střídali…

 

V každém případě, drazí přátelé, je jasné, že se svým zájmem, či láskou k nějakému zvířeti, ať již v určitém období, či celoživotně, nemůžeme splést. Dotyčné zvíře, které tím pádem „potřebujeme“, charakterizuje vždy vlastnosti a tendence, které jsou pro nás důležité, a my to většinou nevidíme, nechápeme, nerozumíme tomu.  Nebo to jen jednoduše neznáme a teď je právě čas poznat příslušné souvislosti a obohatit a zlepšit tím náš život. 

Celý vesmír má svůj řád! Vše, co existuje má svůj smysl, ať jej chápeme či nikoli. VŠE TOUŽÍ PO SOULADU, po spojení obsahu a formy, po lásce. Také po využití potenciálu a tím je u člověka pochopení sebe sama, vědomé chování každou vteřinu a vědomé určování si svých záměrů a cílů.

 

Želva je velmi posvátné a důležité zvíře. Želva je strážce nadpřirozeného světa. Krunýř symbolizuje nebe a želva je Země. Vyzývá nás, abychom se chovali krásně k Zemi. Působí na nás mocnou ženskou energií a zaměřuje nás na mateřství a dlouhověkost. Připomíná nám, abychom se připravili na nové příležitosti a především ZPOMALILI SVOJE TEMPO a ZVÝŠILI SVOJI VNÍMAVOST.

 

Zpomal činnosti a vnímej! Cesta do nebe vede přes Zem! POCHOP SEBE!

 

No a jak se tohle všechno týkalo mého syna Sama? Velmi, velmi…

 

Od půl roka svého života spal přes den jen jednou. Od roka tak hodinku, anebo nic. Od dvou let už přes den neusnul nikdy. A večer nechtěl jít spát. Měl pořád co dělat… Ještě zaparkovat autíčko, dát panáčky do domečku a podívat se na hvězdičky. Jo, a ještě napít a jablíčko a zase napít a ještě jablíčko… Jednu pohádku, druhou… Čím více se mu chtělo spát, tím aktivnější byl a tohle všechno většinou skončilo tím, že se někde praštil, či upadl, začal plakat a nakonec z toho usnul.

 

Nejvíce na něj platila moje maminka. „Dej mi to dítě“, zlobila se. „Dyť už neví, co se s ním děje!“ Většinou ho popadla a odnesla si ho do pokoje. Za malou chvilku se vítězoslavně vrátila a bylo ticho. Sam spal jako dřevo a v energii mojí maminky to vydržel během dne někdy i třeba pět hodin. „No vidíš!“ pochvalovala si babička. „Jak jsi to udělala?“ obdivně jsem se ptala. „Nesmíš mu pořád dávat tolik podnětů, všechno ho baví. Jsi jako on…“ hartusila. „No, trochu jsem ho podržela na polštáři a bylo“, potutelně se ještě usmála.

„Jo a vůbec, jdi si taky na chvíli lehnout, taky bys to potřebovala!“ poznamenala ještě moje máma.

Často si na ni teď vzpomenu… Když třeba v noci všichni spí a mě napadají různé souvislosti a kapitolky do mých knížek…

Nemohu prostě spát. Je tak krásně ticho! A moje maminka se na mě přísně dívá z nebe. „Ne nemůžeš!“, říká, „nechceš spát, holka, holka, není nad to se pořádně vyspat!“

Želvy nám také radí uzavřít se do sebe a udržet si svůj svět.

Legrační na všem ale bylo, že Piňďa s Bobíkem nás nakonec budili v noci stěhováním kamenů v akváriu. Byly to někdy takové rány, že Sam seskočil ze svého patra a šel zkoumat, co se dole děje. I já jsem to někdy slyšela, neb naše ložnice se nachází přímo za zdí, u které bydlely želvy.

Nasměrování bylo dobré, vše dávalo smysl. Zprávy byly předány. Šlo to ztuha, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

V sedmnácti letech měl Sam nehodu na motorce. Jel sice pomalu, ale při pádu si zlomil obě ruce. Důvod byl stále stejný. Malé soustředění na sebe, upřednostňování vnějších podnětů, hlavně kamarádů, se kterými chtěl být, i když měl v plánu něco jiného.

 

Nastal klid. Musel se zastavit. Léčit ruce a … začít dělat vše jinak.

Ach kolikrát jsme to jen řešili. Dobře to věděl…

 

Sam byl moc rád, že všechno dobře dopadlo.

 

Nakonec to vyřešil po svém. Začal létat na paraglidu. Je to nádhera vylétnout do oblak, být tam několik hodin a s nikým nemluvit. Potkávat jen orly a vítr. Jo a také a to nejvíce SÁM SEBE! Ano, je krásné potkávat sám sebe v oblacích… 

 

Sam je dnes úspěšným pilotem. Bývá velmi dobře umístěn mezi českými piloty i v mezinárodních závodech. Možná, že někteří mají pocit, že by mohl létat více a více. Jenže… Máme úmluvu. Bude létat jen tolik a tak často, jak je jemu samotnému příjemné!

Želví strážci nad ním bdí! Nic v našem životě, i to, co milujeme a rádi děláme, nesmí být důležitější než my sami.

 

Jsme tím, co děláme! Ano, to ano. Ale vyjadřujeme tím SEBE. Pokud to „sebe“ nahradí třeba touha po úspěchu, nebo po uznání, či potřeba naplnit očekávání druhých, ztrácíme se…

Ve svých dvaceti dvou letech, daroval Sam Piňďu s Bobíkem zoologickému kroužku jeho bývalé základní školy. Bývá teď často na cestách a bylo pro něho obtížné starat se o ně. Těžko se s nimi loučil, ale společný čas s jeho učiteli vypršel. Bylo třeba vydat se na cestu…

 

Poté, co jsme si z něho dělali legraci, že ti dva se stanou jednou jeho dědictvím, uvědomil si časový horizont jeho lekce. Je vlastně nekonečná, pravděpodobně celoživotní.

 

A želvy si počkají. Budou nám připomínat stále to samé… 

 

ZASTAV SE PŘÍTELI!  Jdi do svého vlastního světa. Tam je tvůj domov! Jsme strážci tvého vnitřního a skrytého světa. A tam nikdo jiný mimo tebe nesmí vstoupit! A jako správní „nindžáci“ budeme se vždy za tento tvůj nejspravedlivější svět bít…

 

A Piňďa s Bobíkem?  Kolik dětí ještě za svůj život potkají? A kolik dětí pochopí? 

Je jim to jedno… Mají času dost!

 

Ukázka z knihy Moudrosti zvířat od Zdeňky Jordánové...