Akce - 25%Sirínek se vrací, navazuje na knihu ,,Sirínek na cestách"(A4,ilustrovaná)(PC 750Kč)

Dnešní den byl zase krásný. Sirínek měl stále co na práci. Včelky, koníky, rybky v malém rybníčku, či sem tam něco poopravit, otočit Hvězdiččiny bylinky na půdičce a hlavně… psát a psát.

Od té doby, co mu vítr napověděl a Sirínek se rozhodl stát spisovatelem, začal sepisovat různé moudrosti. Často ve svých zápiscích obdivoval krásu našeho světa. Každý den se něco zajímavého dělo. Nestačil se radovat a dávat dohromady všechny souvislosti…

Brzy se rozneslo po širokém okolí povídání o Sirínkovi a milé Hvězdičce a o jejich snad kouzelné chaloupce u lesa. O tom krásném místečku na Zemi, kde vládl laskavý přírodní řád. O zázračném místě mezi koňskými ohradami, kde žijí ti dva nerozluční přátelé díky svému záměru setkat se na Zemi.

Tam na kraji lesa, kde jim kukačka každý den odpočítává další dlouhé roky života. Tam, kde vítr má své zastavení v ohybu lesa, než se vydává na další svoji nekonečnou pouť. Tam, kde hvězdy jsou nízko a září a září, jako nikde jinde.

Ano tam, kde Hvězdička má svoji malou zahrádku, kde si povídá s každou beruškou a zná snad každého krtka, sýkorku či netopýra. Právě tam, vydávají se lidé z blízkého i širokého okolí, aby shlédli ten jednoduchý a láskyplný život našich dvou přátel.

Brzy lidé poznali, že ten zvláštní klid a mír, který zde vládne, dává jim pocit bezpečí a jejich srdci připomíná něco blaženě známého, dávného a laskavého. Něco, po čem už dávno toužili a někde v hloubce svých přání na to čekali.

Rádi se zastavovali na kus řeči se Sirínkem nebo s Hvězdičkou. Rádi si s nimi vyměňovali různé rady a recepty na to, jak spokojeněji a příjemněji žít. Také různé recepty na zdraví a pěstování bylinek a květinek. Jak hluboký, bohatý a laskavý je svět přírody. Myslí se v něm na všechno. Každý lidský neduh má svůj důvod a v mysli člověka je na něho lék. Uzdraví - li se mysl člověka, tak i příroda má lék na to, jak uzdravit jeho tělo a zbavit jej bolesti. Vždy existuje bylinka a způsob, jak pomoci. Jak krásné je objevovat to skryté a zatím po věky nepoznané tajemství.

Stále častěji zamýšlel se teď Sirínek nad světem kolem. Čím více otázek si kladl, tím více odpovědí dostával.

A to jej fascinovalo nejvíce. Ty nejjednodušší a nejsamozřejmější odpovědi, které přicházely snad samy a snadno. To vítr je přinášel, či snad křídla ptáků, kteří zrovna letěli kolem. Možná, že ty nejsamozřejmější odpovědi byly ukryty ve večerním houkání sovy, nebo vetkané do nejjemnějších pavučin. Někdy byly ukryté v lehkém mávnutí motýlích křídel a ukryté v jejich pestrobarevných kraječkách.

Bylo fascinující, jak vše do sebe v přírodě zapadalo. Jak spolu vše souviselo. Stále častěji se Sirínek zamýšlel, jakou neviditelnou mocí je spolu vše spojené. Často přemýšlel nad tou neznámou a neviditelnou silou, která se skrývala za tím vším. Tou nejobyčejnější, nejskrytější, ale zároveň nejmocnější silou, která držela všechny věci a celý svět pohromadě.

Musela přeci existovat. Byla nepoznatelná, ale zároveň jasná a srozumitelná pro všechny.

Byla všechno a nic. Byla přísná a zároveň nekonečně laskavá. Byla spravedlivá. Dávala naději všem, kteří o ni stáli. Dávala šanci všem, kteří byli ochotni dát ji sami sobě. Milovala všechny, kteří se cítili milováni, a bez rozdílu všechny nutila k zamyšlení. Co to jen bylo za sílu?

Jednoho dne na to Sirínek přišel.

Bylo to moc těžké. Těžké proto, že většina lidí si myslí, že to, co se jim děje, je nespravedlivé. A to nás někdy mate. Myslíme si to častokrát s nimi. Je nám jich líto a rádi bychom jim pomohli.

Jenže některý lidem pomoci nejde.

Sirínek už to znal ze své první návštěvy na Zemi.

Tak třeba babička Rakvičková. Téměř každý den se vydávala do lesa na houby. Měla vážně smůlu, protože bylo sucho a houby nerostly. Vykračovala si zrovna dnes kolem Sirínkovy chaloupky. Nezapomněla se s našimi přáteli pokaždé pozdravit, ale také si nezapomněla nikdy postěžovat. „Ach jo, houby nerostou…“, volala babka Rakvičková. „To je snad naschvál!“ dovolávala se spravedlnosti. „Houby se snad přede mnou schovávají… Ba ne“, přesvědčovala se, „výletníci je vysbírali!“ Něco si dál brblala a její chůze se náhle změnila v belhání.

Hvězdička vyběhla ven. Myslela to dobře. Chtěla paní Rakvičkové trochu pomoci.

„Počkejte si, až zaprší!“ volala Hvězdička. „Hub bude dost.“ „Jo, jo děvenko, tobě se to řekne … ty máš času dost… Jenže já?“ začala se babka rozčilovat. „Jo a vůbec, když je vlhko, bolí mě klouby a nemůžu chodit.“ Hvězdička nemohla uvěřit svým uším i očím. Babka Rakvičková byla ale teď naopak navýsost spokojená a s úsměvem si zase vykračovala dál.

Hvězdička se rozhodla vzít situaci do svých rukou. Věřila, že vše má na světě řešení a že všeho, co si přejeme, můžeme dosáhnout.

A tak nakonec zapršelo. A začaly růst houby. Hvězdička čekala, jestli se objeví paní Rakvičková.

Budete se děti divit, ale neobjevila. Co by také v lese dělala. Je to neuvěřitelné, ale dnes zrovna nemohla.

A tak Hvězdička nasbírala košíček hub a donesla je babce Rakvičkové domů. Zaťukala u vrátek a těšila se, že babka bude mít radost. Ale kdepak…

Když babka Rakvičková uviděla košík s houbami, Hvězdička znovu nemohla uvěřit svým očím. Babka se škaredě zamračila…

„Copak mi neseš?“ podivila se. „Copak s tím budu dělat?“ ostřeji dodala babka. „No chodila jste přeci na houby, nebo ne?“ zeptala se opatrně Hvězdička. „Tak jsem vám jich pár nasbírala, abyste měla radost!“ 

„Radost? Tomu říkáš radost?“ podivovala se babka Rakvičková. „Jak mohu mít radost? Víš, jak dlouho bude trvat, než to nakrájím? To budu dřív v rakvi!“ dodala babka Rakvičková nasupeně. „Jo a vůbec… Po houbách je mi těžko… Vlastně je vůbec nejím!“ řekla ještě a zabouchla vrata.

Hvězdička byla smutná. Zůstala stát u vrat s koší

kem v ruce. Bylo jí to moc líto. Bylo jí líto houbiček a… Nejvíce jí bylo ale líto babky Rakvičkové. Jak může být tak zlá?

Hvězdička se zhluboka nadechla. Upřela pohled do dálky a zahlédla mraky nad hlavou… A najednou se to stalo. Vítr zavál a nadzvedl jí vlásky. Pohladil její tvář a zašeptal: „Nebuď smutná, Hvězdičko! Vše je tak, jak má být! Jsem stále s tebou! Jsem všude! Je ještě něco, co chceš udělat?“ Hvězdička se usmála. Bylo jí najednou krásně. Pochopila, že vše se správně děje.

Vzala košíček s houbami a postavila jej k vratům. Třeba si to paní Rakvičková rozmyslí… radila jí láska.

Láska se na nás nikdy neurazí! Pořád jen kolem nás je… Jen na nás záleží, zda ji vnímáme, cítíme. Zda ji používáme, vezmeme si ji…

Hvězdička vše vyprávěla Sirínkovi. A Sirínek psal toho večera do svojí knihy moudrostí: „Vše kolem nás je řízeno a spojeno zvláštní neviditelnou silou a té se říká jednoduše LÁSKA. Láska je všude kolem nás! Je v nás!  Stačí jen nebránit se, naladit se, uvěřit…

Ještě dlouho do noci povídali si Sirínek s Hvězdičkou o lásce. O té veliké, neznámé síle, která vede naše kroky a je stále kolem nás i v nás.

O té veliké a nejkrásnější síle, která vše spojuje, ať je to jakékoli. O síle, která podpoří každý náš krok. O síle, která způsobí, že děláme-li věci proti sobě a neposloucháme-li svoje srdce, je nám stále hůře a hůře. O síle, která nás učí, že zdrojem všech našich problémů jsme my sami.

O síle, která nás přitahuje k určitým lidem, ať jsou jacíkoli a my tomu správně říkáme láska.

Láska nás učí poznávat sebe sama.

Láska nás učí jít s proudem.

Láska nás učí slyšet vesmírný hlas, co žije v nás!

Láska nám dává to nejkrásnější ze sebe, pokud jsme ochotni si to vzít.

Láska ale i bere a to vše, pro naše nejvyšší dobro.

Láska nám dává odpovědi!

Láska je smyslem našeho žití, ve svých nekonečných hlubinách.

Vznáší se všude kolem. Nad našimi hlavami, nad našimi příbytky. Vidí všude a všechno.

Ten večer mohla například láska uvidět babku Rakvičkovou, jak se plíží k vratům a nenápadně, aby ji nikdo neviděl, okukuje košíček s houbami. A za krátkou dobu mohla láska ucítit vůni čerstvých smažených hub, která se linula z okénka kuchyňky paní Rakvičkové.

A možná, že ještě teď bychom mohli uvidět Hvězdičku se Sirínkem, jak spolu sedí na jejich lavičce před domečkem a pozorují hvězdnou oblohu.

Drželi se spolu za ruce. A hvězdy byly dnes tak blízko, blizoučko…

Sirínek dostal odpověď na svoji otázku.

Cítil, že všude kolem není nic jiného než láska. Ano láska byla tou neviditelnou a největší silou, která držela všechno v našem světě dohromady. Bylo jí tolik a všude.

A ještě jeden objev Sirínek udělal. Když totiž lásku poznal a cítil jeden člověk, bylo to krásné! Když ji ale poznali a cítili dva lidé najednou, bylo jí náhle o mnoho více a vše bylo ještě krásnější. A což teprve když tři lidé cítili lásku a čtyři a pět… S každým dalším člověkem, který se rozhodl lásku cítit, pak rostla a rostla nejvíce…

Je krásné, když lidé objevují lásku, která je stále kolem nás! Ale také v nás! Je moc důležitá chvíle v našem životě, když lásku venku a uvnitř spojíme. Jsme pak šťastni na světě.

Sirínek pohladil Hvězdičku a Hvězdička pohladila Sirínka. Tu noc spali venku pod hvězdami a nechali se kolébat v náruči lásky.

A ráno? Tomu neuvěříte děti. Brzičko, sotva ráno slunce vstalo, zaslechla Hvězdička kroky. Sotva oči otevřela, zahlédla babku Rakvičkovou s košíčkem. Usmívala se od ucha k uchu na Hvězdičku. „Děkuji ti, děvenko!“ řekla mile. „Houby byly moc dobré! Moc jsem si pochutnala!“ A podala Hvězdičce její košíček plný krásných červených třešní.

Ach to byla krásná snídaně!

Láska se tedy opravdu činila. Stihla v noci navštívit paní Rakvičkovou a ještě obstarat tu nejlaskavější snídani.

Za vším je láska!

 

Ukázka z knihy Sirínek se vrací od Zdeňky Jordánové...