Rozhodnutí

Vzdor, vzdor, vzdor a vzdor

 

Vzdor vládne světem…

 

Vzpomeňme si na našeho kamaráda Pepu z  kapitolky „ Miluji tě“. Všechno zní logicky a Pepa pochopil… Rozhodl se, že se bude snažit.

A tak jednou takhle přišel Pepa domů. Jana zase chystala večeři. Byla moc krásná a moc jí to slušelo. Pepa byl stále ještě plný dojmů ze svého setkání s  tou moudrou paní. „Dávejte najevo svoje pocity!“, řekla mu přeci paní a tak do toho šel Pepa rovnou po hlavě.

 

Objal Janu a vyhrkl: „Janičko, já jsem takovej blbec!“

Jana zvedla obočí. Nevím teď přesně, ale řekla něco, s  čím teda Pepa vůbec nepočítal… Něco jako ve smyslu: „No, to teda jsi…“, ale možná, že si to Pepa jen tak vysvětlil.

 

Pepovi se nahnala krev do hlavy. Tak já do ní chlebem a ona do mě kamenem? Já se snažím a ona? Pepa se naštvával stále víc a víc…

Cos vlastně, Pepo, čekal? Představte si, že si někdo před vás stoupne a řekne: „Já jsem blbec!“  A považuje to za vstřícný krok. Jak se doopravdy cítíte? A dotyčný zřejmě čeká, že jej k  sobě přitisknete a řeknete: „Ale nejsi miláčku! Jsi nejlepší a já tě miluju!“ 

 

Pepo, Pepo…, kam se poděla tvoje vstřícnost, tvoje pochopení, tvoje moudrost a tvoje hrdost? Co je ta neviditelná síla, která tě ovládá a je silnější, než tvoje ochota a snažení? Jde ti o opravdovou vstřícnost, anebo ti jde jen o to, abys vyvolal reakci podle svých představ?

 

Občas si vzpomenu na mého tatínka. Poznal to… A mě vždycky rozčilovalo, že to má tak jasné…Tak například. Hráli jsme spolu takovou legrační hru se světlem na záchodě. Prostě jsem zapomínala zhasnout, když jsem z  té místnůstky odcházela. A můj táta se zlobil. A zlobil. Jenže, já jsem to neuměla pojmenovat, ale tak nějak mi to „nešlo“ zhasnout. Prostě pokaždé jsem na to zase zapomněla. Snažila jsem se na to myslet už dlouhou chvíli před opuštěním tohoto prostoru, ale vždy se tak nějak stalo, že ve chvíli, kdy jsem odcházela, tak došlo k  nějakému zvláštnímu „zatmění“ u mě, a světlo zůstalo svítit. A zrovna šel kolem táta a byl průšvih. Dokonce si pamatuji na určitý pocit bezmocnosti, který jsem v  souvislosti s  tím měla. Bylo mi to vlastně už i trochu „blbý“, ale nešlo to vyřešit, neb jsem měla zvláštní pocit, že si jakoby „nemohu pomoci“. Dokonce jsem projevila vstřícnost a snahu a oznámila jsem tatínkovi, když už se zase zlobil, že se „budu snažit“ zhasínat. Dodnes si pamatuji jeho pohled. Díval se na mě dlouze a hluboce svýma modrýma očima a pak jen stručně řekl: „Nesnaž se a zhasínej!“

 

Nikdy nezapomenu na ten pocit. Bylo mě trapně. Od té doby už jsem zhasínala. Hra byla odhalena a nemělo smysl jí dál hrát. Musela bych se už moc ponížit a to jsem nechtěla…

 

Anebo zrovna dnes. Byla u mě jedna paní, kterou objednávala její dcera. Byla smutná z  toho, že její maminka má nemocný kotník, nemůže chodit a nemůže spoustu dalších věcí. Nemá chuť do života, nic ji nebaví a jí velké množství prášků, neb nemůže bolestí v  noci spát… 

 

Kotníky symbolizují naši pružnost, naši ochotu „přizpůsobit se terénu“ a pružně reagovat. Vysvětlila jsem jí to. Prostřednictvím svalového testu a spojováním souvislostí jsme došly k  pojmenování jejího problému. Kotníková paní nebyla ochotná změnit postoj ke svému manželovi, o kterém mi řekla, že už jej neřeší… Chtěla mu zkrátka dokázat, že za všechno v  jejím životě může on a zřejmě si na základě tohoto „doznání“ představovala, že se v  jeho chování k  ní něco změní a on ji začne milovat.

 

Kotník bolel a bolel. Vlastně i kotník za všechno mohl… Ale hlavně manžel. Před nějakou dobou totiž domluvil své manželce operaci uvolněného vazu v  kotníku a přes její odpor ji na operaci objednal. Přesto, že další odborníci lékaři operaci nedoporučovali a připadala jim zbytečná, paní Kotníková ji absolvovala. Operace se podle paní Kotníkové nepovedla a od té doby už je všechno v  háji. Podotýkám, že paní ke mně přišla v  botách na podpatku a nejevila jedinou známku sebemenšího kulhání či omezení jejího pohybu. Měla krátkou sukýnku a punčocháče. Mohla jsem si kotník prohlédnout a na pohled vypadal normálně. Nejvíce utrpení jevil její obličej… a poražený hlas.

 

Hlas, jinak odevzdaný a bez zájmu záhadně najednou zesílil, když jsme došli k  jejímu manželovi. Tak například on mohl za to, že paní Kotníková nechala svojí práce a šla s  manželem podnikat. Měli penzion, ale to ji nebavilo… Dostali jsme se do dalších situací, kdy byl problém… Třeba svatba… Tak tu tedy také nechtěla… a dítě už vůbec ne… Bylo to už legrační. Nedalo mi to a musela jsem se jí zeptat, zda u toho byla, když otěhotněla? Ano, ano… Ale chtěl to manžel. A další dítě chtěl také manžel. A další také… Co měla dělat?

 

A celou tuhle situaci samozřejmě paní Kotníková také nechce, ale má ji…

 

Co jiného zbývá? Vzdor, vzdor, vzdor a vzdor!!!

 

Vzdor není zodpovědný za svůj život! Vzdor se nerozhoduje! Vzdor jen odporuje a odporuje. Vzdor netvoří! Vzdor necítí! Vzdor vzdoruje především sobě samému, svojí vlastní cestě! Svému dobrému pocitu, své spokojenosti! Vzdor obviňuje, provokuje a pokouší druhé, a snažně je tím prosí a žádá, aby zastavili jeho ničení, které nedokáže zakázat on sám…

 

Vzdorovat můžeme v  různých oblastech a různým způsobem. Vždy ale jde o blokování dobrého pocitu, který je se vzdorem nedosažitelný. Dělá pak lidi tvrdými a necitlivými, později bez energie a vzdanými. 

 

Třeba si vzpomínám na jednu paní, se kterou jsem se kdysi setkala. Vážila celých sto šedesát kilo. Bylo to neuvěřitelné. Téměř se nevešla do mých dveří v  pracovně. Tvářila se, že se svojí situací nemůže nic dělat, ba co více, že je s  ní absolutně v  pohodě. 

 

Vzdor, vzdor, vzdor a vzdor!

 

Šly jsme do jejího dětství. Její matka k  ní nebyla upřímná a ani k  sobě. Vzdala svoje rozhodování a zůstala v  nevyhovujícím vztahu bez lásky – kvůli dítěti, které tím učinila zodpovědným za její situaci. A holčička na to reagovala po svém… Papala a papala. A tloustla a tloustla. Ukazovala mamince svoji falešnou důležitost, kterou jí dávala, tím že tímto pochybným způsobem zvětšovala svůj objem. Vzhledem k  tomu, že to nezabíralo a matka nic nezměnila, holčička stále přidávala. Později do zúčastněných osob přidala ještě svého manžela. Měla dojem, že mu jde jen o sex a nevěřila jeho lásce. A tak stále tloustla a tloustla. Manžel ale také nezabíral tak, jak si představovala. Myslela si, že už o ni nebude stát.  Možná, že patřil k  těm, kteří se při vzájemném fyzickém kontaktu radují se slovy, „tohle všechno je moje“, anebo mu to bylo jedno, anebo ji měl vážně rád i tak, anebo… Jak dlouho ještě budeš testovat svoje okolí, milá dámo a nerozhodneš se pro to nejlepší pro sebe? 

 

A jestli někoho z  vás přitom napadlo: „A jak vy víte, co je pro ni nejlepší?“, pak jste v  pasti.

 

Vzdor se nejvíce naštve, když se jeho majitel v  nestřeženém okamžiku na chvíli cítí dobře. Ach ouvej!

 

 Z  morálních důvodů není čemu vzdorovat, neboť to každý od své podstaty vlastně chce… Cítit se dobře, myslím. Ale v  rámci zachování života vzdoru je potřeba s  tím zatočit! Vzdor se naopak vzedme k  dalšímu mocnému odporu a začne chránit svého majitele před každým dobrým pocitem, který právě nastal. Vznikne z  toho „zoufalství“, kdy dotyčná osoba jasně ví, že je to špatně a že si ničí to, co má ráda, ale nemůže si jaksi pomoci. Když toto dokáže, myslím, že přemůže dobrý pocit, což sice nikdo z  venku nechápe, ale u dotyčné osoby následuje pak zvláštní pocit pseudoúlevy, že je vše zase zvládnuto a při starém.

Ani ta sebeúžasnější filosofie a nejušlechtilejší vůle druhých lidí, nepomůže proti vzdoru majitele. Ten se může leda vypnout, což může dotyčný udělat, ale vnímá to většinou jako ztrátu sebe sama.

 

Často se proto divím, když lidé odmítají další lekce mých, či jakýchkoli jiných kurzů, které jim pomohly a pomáhaly by jim dál v  jejich otázkách a v  jejich schopnosti cítit se lépe. Někdy se to dotýká i změn ve stravování, pohybu či jiných oblastech jejich života.

 

Vlastně se nedivím…

 

Vzdor má dlouhé prsty. Používá různé převleky, jako například a to je velmi typické – NESTÍHÁM, snažím se, dělám vždy, co ty chceš, vycházím ti vstříc anebo a to je nejvíc – MÁM JINOU CESTU! Nikdo sice neví jakou, ani oni sami, ale rozhodně jinou!

 

Jedna moje kamarádka, která nám často pomáhala na našich akcích, měla jeden problém… Nikdy nedodržela čas, který jsme si spolu řekly. Přivážela často zásoby na naše setkání, ale… „Přijedu tak kolem desáté!“ Hlásila. Často jsem se divila, proč až tak pozdě, neboť desátá, bylo myšleno večer. Odpověď byla vždy stejná, a sice že to dříve nestihne…

 

Jenže nestihla to ani tak. Někdy přijížděla až pozdě v  noci… Třeba po půlnoci, v  jednu ráno, ale i později.

 

Zpočátku jsme byli smutní. Za prvé jsme na ni čekali, abychom jí pomohli vyložit zásoby a hlavně, bylo by krásné sejít se večer před nějakou akcí, chvíli posedět, povědět si svoje poslední zážitky, a těšit se spolu na setkání s  ostatními.

Pokud bráníme dobrému pocitu a nezastavíme to, nemáme nikdy dost!

Situace se nezlepšovala. A my? Přestali jsme časem čekat. A tak se stávalo, že naše vytížená kamarádka, skládala zásoby ve dvě hodiny ráno sama, ale bylo těžké se sejít… Tvářila se, že je to tak v  pohodě a propadala se do svého „snažení“ a svojí „zaměstnanosti“, kterou ale nehodlala změnit.

Jednoho dne ale změna přeci jen nastala. Protože „nešlo“ přijet dříve, začala jezdit až ráno. Ráno bylo tím neklidné a nošení zásob se prolínalo s  přijíždějícími lidmi. 

 

Vyřešila to po svém. Už nebylo kam jít… Jednoho dne nepřijela vůbec…

Vzdor, vzdor, vzdor a vzdor!

 

Nekonečně příběhů mohli bychom si vyprávět. Mají jedno společné… Všichni hlavní herci v  této hře nechtějí se nikdy postavit sami před sebou ani před vnějším světem za to, co opravdu chtějí a snaží se svět nějakým způsobem, většinou svým „utrpením“ jakéhokoli druhu, k  něčemu donutit… Co chtějí? Všichni jen jedno… LÁSKU! Lásku, kterou sami sobě odpírají, ať už z  jakéhokoli důvodu.

 

Je vážně smutné poslouchat například rozhovor otce s  dcerou, kdy otec si obhajuje třeba to, že by bylo správné a prospěšné, aby jeho již dospělá dcera odjela do Ameriky na několikaměsíční brigádu, kterou jí domluvil. Jeho dcera to odmítá. Nechce odjet do Ameriky. A je z  toho obrovská hádka, plná vydírání ve stylu, co všechno pro ni otec dělá a ona  tím opovrhuje. Na druhou stranu nekonečný pláč zmíněné dívky, která se cítí nepochopená, nemilovaná a nevyslyšená. Chce jen jediné… Aby ji její otec měl normálně rád a aby občas jen jednoduše poslouchal, co mu opravdově říká. Aby si potvrdila jeho lásku, chce na něm peníze na ušití maturitních šatů, které jí otec nechce dát, neb se mu to zdá zbytečné a malicherné. Ne, že by peníze neměl, ale musí přeci svoji dceru vychovávat… A tak? Velké nedorozumění stále narůstá. Největší mazec nastane, když vlastně zjistíme, že otec skutečně a doopravdy nechce brigádu v  Americe pro svoji dceru, ale dělá to jen pro to, aby byl dobrý otec. Šaty by jí klidně zase naopak koupil, ale nemůže, neb by dceru rozmazloval a nebyl by dobrý otec. Dívka by zase možná i do Ameriky jela, ale má pocit, že ji otec nemá rád, když ji k  tomu nutí a drahé maturitní šaty vlastně také nepotřebuje, jen chtěla, aby se táta zúčastnil té chvíle a cítila jeho lásku. Nutno zkonstatovat, že oba zúčastnění jsou mimo mísu… Dobrá tedy…

 

Dobrý otec je ten, který miluje svou dceru! Dobrá dcera je ta, která miluje svého otce! Inu drazí, povstaňte a obejměte se! Co jiného nám zbývá, vždyť o to tady vlastně jde…

 

A ti dva? Sedí jak zařezaní. Dcera má zaslzené oči a ani se nehne. Možná, že už s  tím má zkušenosti. Možná, že celým jejím životem se vine svět věcí a nesmyslných akci ze strany otce, ale normální chvíle obyčejného přijetí a lásky chybí. A otec? Kouká na hodinky a rozhodně už nemá čas. Je prostě unavený a chce jet domů… A to musí city stranou.

 

Vzdor, vzdor, vzdor a vzdor!

 

Miluji básničky mého přítele Josefa Kasnara, našeho milého básníka. A tuhle jsem si objednala. Právě pro tyhle chvíle. Pro situace, kdy lidé dělají něco jiného, než chtějí a „nemohou si pomoci“. Vzdor je dobrý sluha, ale špatný pán. Musíme se některým situacím postavit, vyvzdorovat si něco jiného, to po čem toužíme. Musíme se za sebe postavit. To je v  pořádku. Ale nesmíme se svým vzdorem zůstat stát! A vzdorem nutit druhé lidi k  něčemu, co nedokážeme my sami. Ztratíme se tak sami sobě v  nesmyslném boji se sebou samými!

Básnička obsahuje všechny souvislosti i příznaky vzdoru. Je to dokonalý „tahák“, jak rozpoznat o co jde.

 

VZDOR 

 

Vzdor, vzdor, vzdor a vzdor,

chytřejší je než pan profesor,

vysvětluje, nařizuje, radí,

pokaždé mu něco vadí.

Všechny svoje kamarády

do vězení pro jistotu vsadí.

 

Vzdor, vzdor, vzdor a vzdor

má nepříjemný zvuk jak kompresor.

K  čemu se mu vlastně hodí,

dělat věci, které druhým škodí.

 

Proč to zase nejde, jémine,

se vzdorem žádná věc neplyne.

Dokud nás má ve své moci,

nedá pokoj ve dne v  noci.

 

Jó, pokud je vzdor naším pánem,

rozlučme se se svým plánem.

On přežívá v  každé době

a nejvíc vzdoruje sám sobě.

 

Neví a necítí, co se mu líbí,

na všech stále hledá chyby.

Vyhnat ho je velmi snadné,

ten kdo chce, to hravě zvládne.

 

S  láskou Josef Kasnar

 

Mějte se krásně drazí!

 

Když vzdorovitým lidem vysvětluji, že vzdorují, říkají: „Nerozumím ti!“ Jejich odpovědi jsou nejasné a protichůdné. Osoba se chová rozporuplně a většinu času se hádá, anebo naopak mlčí…

 

Rozhodněte se vypnout vzdor! Vzdor tomu, co byste rádi dělali, cítili i měli. Vypněte vzdor vůči lidem, které milujete a chovejte se k  nim tak, jak byste se rádi chovali. Nevymýšlejte, jak je k  tomu donutit. Projevte se! Nečekejte, až to udělají oni. Buďte sami sebou! Nemusíte pak mít nepřátele… Jen jste prostě jiní! Čím více budete skutečně dělat to, co milujete, říkat opravdově co cítíte, tím raději se budete mít a méně vám bude záležet na tom, jak vás milují druzí.

Nenuťte druhé, aby vám nosili květy, ale pěstujte si svoje vlastní! Získáte více! Napřed od sebe samých a později i od druhých! 

Otevře se nový svět vaší opravdové tvorby!

 

Ukázka z knihy Rozhodnutí od Zdeňky Jordánové...