A zázrak se stal

A zázrak se stal!

My lidé jsme zvláštní… Chtěli bychom diktovat všemu. Jaké to má být, či nebýt… Kdy a jak se to má stát, či nestát… Dokonce i přírodě… zvířatům, stromům, květinám bychom chtěli poroučet. Chtěli bychom rozhodovat, jak mají zvířátka vypadat, kdy se mají narodit a komu, a snad i květinám, kdy pokvetou a jak. Jen se do všeho pleteme… Bráníme proudu, který existuje sám od sebe, aby se stal. Když ale jednoho dne přestaneme věci kontrolovat, začnou se teprve dít zázraky.

A náš svět je plný zázraků!

Vážně, milé děti a drazí dospělí! Ten největší zázrak je ale ten nejobyčejnější! A proto, že je obyčejný, ano, právě proto si ho občas nevšimneme. Co je obyčejné, je obyčejem… Snad zvykem, jednoduchostí, pravdou, podstatou věci.

Znáte přeci, děti i vy dospělí, pohádku „Sůl nad zlato“? Ano, určitě ji znáte, a když jste ji viděli nebo četli, určitě vám docházelo, jak vzácná a důležitá je pro nás sůl… Ale jenom na chvilenku. Pak byla zase „obyčejná“.

A proto, zázraky jsou obyčejné! Jednoduché! Jen se prostě stanou a NIC! Jenže právě to nic způsobí, že zůstanete na všechno koukat s pusou dokořán a divíte se a divíte…

Pak pusu zase sklapnete a všechno je jako dřív. Obyčejné… A to je to nejkrásnější, co se vám může přihodit.

A já vám teď, milé děti a vážení dospělí, budu vyprávět jeden zázračně obyčejný příběh z malého, ale nekonečně krásného psího světa. Ze světa zázraků, které se dějí samy, které nikdo nevymyslel, ani za ně nechtěl žádné peníze…

Největší odměnou, kterou vám tenhle zázrak přinese, je pohled do očí vašeho psího kamaráda… „Tak co, kámo, co budeme teď dělat?“ ptají se ty nejveselejší a nejvěrnější oči na světě. „Víš co? Vlastně je mi to jedno… Jsem s tebou! Mám tě prostě rád.      Jen tak obyčejně…“ 

A vám je najednou tak krásně. Obyčejně krásně…

Nevím jak vy, milé děti, ale já si svůj život bez pejska neumím představit. Bez jeho pohledu, bez jeho úsměvu… A bez jeho vrtění ocáskem? To už vůbec ne.

A tak se stalo, že do našeho auta nastoupila Bubinka. Malé černé cosi… Do dlaně se to vešlo. Abyste, děti,  rozuměly, napřed se uvelebila u předního kola a nechtěla se hnout. Pokoušela jsem se ji odnést jinam, ale neuvěřitelnou rychlostí se zase vrátila na svoje místo u kola, čímž nám zabraňovala v odjezdu, a upřeně se na mě při tom dívala. 

Bylo až neuvěřitelné, jak to malinkaté zvířátko dokázalo projevit svůj jednoznačný zájem o nás a svoji touhu vydat se s námi na cestu.

Malá Bubi určila svůj osud. Byla poslední štěňátko vesnické Mikinky, která připomínala jezevčíka. Bubinčini sourozenci byli podobní mamince. Byli hnědí a dlouzí slimáčci, ale Bubi? Těžko říci, neb byla o polovinu menší než oni a na rozdíl od malých hnědých a hladkých jezevčíků, ona byla celá černá a chundelatá. 

„Je vaše,“ řekla majitelka stáje, odkud jsme právě odjížděli…Byla tak maličká! Malinkatým růžovým jazýčkem pila ze zátky od pet láhve. 

Ukázka z knihy a zázrak se stal od Zdeňky Jordánové...