Já řídím

Podle auta poznáš kosa

 

… Ale auta mají mnoho dalších možností. Některá auta se mohou dokonce stát naším „andělem strážným“ a některá mohou být „posly dobrých zpráv“. Některá se mohou stát „průvodcem“ na cestě a mohou nám pomoci ve svízelných situacích.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem začínala dělat svoji práci, jezdila jsem po přednáškách a pořádala kurzy po celé republice. Jezdila jsem se svojí "Myškou", což byl můj šedivý Renault 19 a byla jsem hodně na cestách. Pravda, řidičský průkaz jsem měla od svých osmnácti let a dokonce jsem měla i zkušenosti s řízením tramvaje, se kterou jsem jezdila během své vysoké školy. Ale to vše se odehrávalo v městském provozu v Praze a vzdálenosti, které jsem překonávala byly krátké. Asi tak z jedné konečné tramvaje na druhou a to ještě po kolejích a vlastně se nedalo zabloudit. Jízdy autem byly též krátké, tak s dětmi na kreslení, nebo maximálně na chatu. Ale tohle bylo něco jiného. Jezdila jsem dlouhé cesty a hlavně do míst, kde jsem nikdy dříve nebyla. Měla jsem trochu problém s orientací a s rozhodováním při sjíždění z dálnic a s odbočováním a vůbec. Někdy jsem se vracela až pozdě v noci a hledala jsem různé záchytné body, podle kterých jsem se orientovala. V mém cestování mi v té době pomáhal můj přítel Petr. Neměl s tímto oborem žádné problémy a co víc, bavilo ho to. Jezdil hodně po celé Evropě a dovedl se dobře orientovat. Občas, když jsem někam jela poprvé, jezdil se mnou, ale mých cest přibývalo. Petr měl v té době své milé a spolehlivé auto – červenou Mazdu a byl s ní „srostlý“. Vzpomínám si dobře na ten pocit, když jsem ho viděla v jeho autě, prostě k sobě patřili. I my dva jsme v té době, myslím tím já a Petr, byli na sebe velmi naladěni.

Na svých cestách jsem prožívala velká dobrodružství. Mnoho jsem se naučila. Někdy jsem třeba ráno vyjela velmi pozdě a nebylo absolutně reálné, abych dojela na své místo včas. Přesto však, zcela nepochopitelně, ale přesto zcela jasně, byla na svém místě přesně tak, jak jsem tam měla být. Zpočátku jsem se tomu divila, ale později už ne. Častokrát jsem nevěděla přesně, kde je místo, které hledám a třeba jsem jen tak zastavila, abych koukla do mapy a nebo se trochu porozhlédla a ejhle, budova, kterou jsem hledala, byla přímo přede mnou. Naučila jsem se důvěřovat…

Ale někdy také ne. Někdy jsem propadla panice a strachu ze špatného odbočení, či naopak neodbočení. Vzpomínám, jak takhle jednou jedu po dálnici a blížilo se místo, kde jsem měla sjíždět. Přemýšlela jsem o něčem a trochu jsem nedávala pozor. Minula jsem první varovnou tabuli a jela jsem dál. Najednou jsem ve zpětném  zrcátku zaznamenala nějaký rychlý pohyb a neočekávaný přesun aut. Sledovala jsem cvrkot a najednou se mezi auty vzadu vyřítila červená Mazda. Razila si cestu a hbitě předjížděla. Civěla jsem do zrcátka celá udivená. Před chvílí jsem s Petrem mluvila telefonem a věděla jsem, že sedí doma u počítače… Ale přesto, pohyb toho auta byl tak známý… Mazda mě bleskurychle předjela a teatrálně zablikala těsně přede mnou pravým blinkrem. Začala odbočovat a sjíždět z dálnice. Brzdila celý proud aut A MĚLA JSEM DOJEM, ŽE ČEKÁ…No, jasně, jasně!!! Odboč!! Odboč!!! Bylo mi to jasné. Zapomněla jsem na odbočku. Dala jsem pravý blikač a vydala se za Mazdou. Těsně, že jsem to stihla. Jenže červená Mazda už vyrazila dopředu a za chvíli mi zmizela z dohledu. 

Byla to nádherná chvíle… Můj průvodce na cestách…Věřte, nevěřte, mnohokrát jsme se takhle setkali. 

Auto a jeho magická moc… Podle auta poznáš kosa… Ale kdo řídil tohle nádherné červené auto???

 

 

ukázka z knihy Já řídím od Zdeňky Jordánové...